Již dopředu bych rád upozornil, že rozhodně nejsem biologem, ekologem ani enviromentalistou a s ekonomií spíše koketuji než abych ji nějak podrobně studoval. Proto mi odpusťte případné nepřesnosti.
Již minulý týden ohlásila Evropská komise, že se bude více zajímat o biopaliva. Především konečně zhodnotí i jejich záporné stránky. Dnes se podobné hlasy ozvaly i z Velké Británie, byly však mnohem radikálnější (až na 5 let by mohlo být odloženo jejich přimíchávání do paliva). Zvítězil snad konečně ekologický pohled na věc?
Předně – o co jde?
Biopalivo je dvojího druhu. Jedním je bioethanol (biolíh), který se získává kvašením zemědělských produktů, druhým je MEŘO – methylester řepkového oleje, což je, jak název napovídá, olej vylisovaný z řepky olejky, popřípadě jiných rostlin, který prošel důkladnou úpravou. Zatímco líh se přidává do benzínu, na meřo jezdí diesely.
Tato biopaliva se dají spalovat stejně jako běžná paliva, díky jejich větší produkci je možné část (a vpravdě poměrně nevelkou, téměř zanedbatelnou část) ropy nahradit právě tímto biopalivem. V současné době se direktivně přidává do benzínu a nafty 2-5 % biosložky, přičemž tohle množství by se mělo v řádu procent zvyšovat.
Motory je samozřejmě možné přímo na spalování biopaliva upravit, například upravený spalovač lihu dosáhne díky vysokému oktanovému číslu lihu zajímavějšího výkonu, který ale bude vykoupen znatelně vyšší spotřebou.
Meřo je z tohoto hlediska trochu problematické, jelikož nejmodernější vstřikovací systémy by s čistým meřem měly problém. Traktory však na toto palivo běžně jezdí.
Jak se biopalivo získává?
Biopalivo je vždy získáno z nějaké rostliny. Meřo pochází z olejnatých rostlin, často bobovitých (sója), u nás asi nejčastěji z řepky olejky.
Biolíh je produkován zkvašením rostlin, které obsahují vyšší koncentraci sacharidů. Jde tedy například o cukrovou třetinu, pšenici či kukuřici.
A právě zde je celý problém zakotven. Právě pšenice a kukuřice jsou základními prvky stravy ve většině zemí, včetně té naší. Pro většinu zemědělců je pěstování rostlin určených k výrobě paliva výhodný, neboť Evropská unie a její členské státy jej (v zájmu ekologie) dotují více než pšenici potravinářskou.
Velká část ploch dříve osévaných potravinářskými plodinami se tak nyní mění v lány budoucích biopaliv, což snižuje produkci potravin.
Chtělo by se říci „nic se neděje, máme ještě plno neosetých ploch“, tady ale zase narážíme na ekologii. Právě zemědělství, ač se to tak možná na první pohled nezdá, je pro ekology pohromou. Kromě toho, že pro osevné plochy je třeba tuto plochu odlesnit, čímž způsobíme vysoušení země, menší rezistenci proti povodním a vyšší náchylnost k erozi, dochází zde k intenzivnímu zemědělství – hnojení. To také nemá s ekologií příliš společného. No a nakonec – pěstování monokultur také zemi neprospívá.
Tolik ekologie, pak je tu ale ještě ekonomický zájem – na to, že rostliny pro biopaliva se prodávají lépe než rostliny pro potraviny, přicházejí už i farmáři ze zaostalejších zemí. To může časem vyústit až v to, že ve vidině zisku bude v zemích třetího světa utlumena produkce potravin, zatímco zemědělci budou „kasírovat“ mnohem větší peníze za atraktivní líh. To může způsobovat prohlubování hladomoru.
Náznaky tohoto problému vidíme již dnes. Zatímco my nakupujeme drahé potraviny, zemědělci si mnou ruce – ti, kteří produkují rostliny pro biolíh mají vyšší výdělky...no a ti ostatní také. Tím, že produkce obilovin klesá, stoupá tím i jejich výkupní cena. Výsledek vidíme v peněženkách.
Nutno pro objektivitu podotknout, že dříve se na biopaliva přeměňovaly přebytky, tj. nadúroda, která již nešla prodat.
Jak je to s ekologií biopaliv?
Tohle je velice sporná otázka. Jedni říkají, že biopaliva mají tu výhodu, že pro jejich růst je třeba oxidu uhličitého, který spotřebovávají rostliny při svém růstu, takže celková bilance CO2 nedopadne až tak špatně, tj. rostlina přijme více CO2 než je vyprodukování jejím spálením.
Druzí říkají, že to není pravda. Často se totiž nemluví o tom, že odpadním produktem při kvašení sacharidů na ethanol je také oxid uhličitý. A že ho není málo. Na tuto informaci nemám dostatek dat a čísel a navíc se bude lišit rostlinu od rostliny.
Dalším problém je energie. Na výrobu a distribuci ethanolu je třeba více energie než vznikne jejím spálením. Energetická bilance je tedy záporná. Tohle je obří výhoda ropy – její energetická bilance je kladná, protože energii do ni vložila během tisíciletí sama příroda. My už ji jen spotřebováváme.
Nakonec to tedy vypadá tak, že celá záležitost biolihu je jen vykonstruovanou záležitostí zájmových skupin pod rouškou dnes magického slova „ekologie“.
Existuje cesta
Opětovné zavržení výroby biolihu je ekonomicky nereálné, protože zemědělská a zpracovatelská lobby je příliš silná. Každý problém však má řešení.
Před několika dny odvysílala TV Nova reportáž o tom, že vědcům se podařilo vyšlechtit řasu, která je vhodná pro „trávení“ odpadního oxidu uhličitého. Jinak řečeno – pokud vodou, ve které žije tato řasa, probublávají zplodiny z hoření, řasy se enormně rychle množí a oxid uhličitý ve velké míře spotřebovává. A právě vysoká koncentrace CO2 jim svědčí.
To znamená, že to, co vychází ze spaloven, továren či elektráren by se těmito řasami mohlo účinně čistit a zbavovat alespoň části oxidu uhličitého, který by jinak šel do atmosféry.
A řasy, které se takovým způsobem namnožily můžeme využít, hádáte dobře, k výrobě biolihu. Jinak řečeno – z odpadu umíme vyrobit palivo. Vypouštění CO2 se tím nezamezí, ale sníží. A i to je výhodné.