I v Evropě najdeme pěkné dálnice, zajímavé nápady v organizaci dopravy (moc se mi například líbí blikající zelená v Rakousku) či podle národností řidičů různé styly řízení.
Podobně to platí také v Severní Americe - například v Mexiku, a speciálně v jeho metropoli Mexico City, které má pro zajímavost až 25 milionů obyvatel, a ve kterém je podle místních nejdelší ulice na světě (délka přes 60 kilometrů), je doprava srovnatelně živelná jako v Moskvě, asijských velkoměstech nebo v temperametní Itálii.
Oproti tomu jsou dopravní zácpy v Kalifornii jasně čitelné a chování ostatních účastníků provozu naprosto předvídatelné.
Ve Spojených státech, přinejmenších ve státech poblíž jihozápadního pobřeží (Kalifornie, Arizona, Nevada) se totiž jezdí podle předpisů. Nevím, jak je to možné, ale je to tak. Nicméně i tyto předpisy předpokládají "amerického řidiče" - jsou jasné, a přesto v maximální míře doplněné výstražnými a informačními značkami, takže v jakémkoliv okamžiku vždy víte, co máte očekávat a co smíte či nesmíte.
Pojďme se podívat na některé rozdíly a záležitosti, které v Česku nenajdete. Celá dálniční síť v USA se skládá ze státních a mezistátních dálnic. Těm mezistátním se říká "interstate".
U všech dálnic je uváděno nejen číslo, ale také směr - cesty tohoto typu vedou buď ze severu na jih, nebo ze západu na východ. K jízdě po dálnici není, tak jako v Německu, potřeba dálniční kupon ani zaplacené mýtné (to se vybírá jen na některých mostech či v tunelech). Ale ne vždy se u dálnice jedná o freeway (případně highway - takto nazvanou dálnici jsem vlastně neviděl, navzdory česko-anglickým slovníkům, které pojem freeway neznají). V okamžiku, kdy se blíží úrovňové křížení dálnice v jinou komunikací, freeway podle značky na půl míle končí.
S tím souvisí jiné délkové jednotky - délka se v USA zásadně uvádí v mílích, rychlost pak v mílích za hodinu, výšku například u podjezdů ve stopách a palcích. A vnější teplota zase ve stupních Fahrenheita.
Vraťme se ale k dálnicím - ty nejobyčejnější jsou dvoupruhové, ale není problém narazit na dálnici šestipruhovou (to znamená šest jízdních pruhů pro každý směr jízdy). A narozdíl od Evropy je velice často využíváno odděleného vedení jednotlivých jízdních směrů, takže pruhy protisměru jsou od vás vzdáleny třeba 200m - moc šikovné v případě, že dojde k havárii kamionu. Narozdíl od D1 totiž kamion vlastně skoro nikdy nezablokuje celou dálnici, zablokuje nejvýše jeden jízdní směr.
Rychlostní limit na dálnicích se liší stát od státu a závisí i na okolním terénu a situaci. Nejnižší běžný limit je 65 mph, nejvyšší běžný je 75 mph. A podobně jako v Česku, limit skoro nikdo nedodržuje. Ovšem jiným způsobem - v Americe jsem za těch pár tisíc projetých mílí nepotkal ani jeden vůz, který by jel více než 90 mph. Běžně se jezdí asi 5-10 mph nad limit, policie tomu přihlíží a nemá s tím problém. Pokud ale někdo jede nesprávně a agresivně, tak i pokud jede pod rychlostním limitem, je zastaven a zpacifikován ...
Policie velmi často kontroluje provoz z vrtulníku či letadla. Zastavení vozu pak provádí automobilem, který vždy jede za kontrolovaným vozem, zastaví za ním, a důrazně se doporučuje po zastavení kloidně sedět a držet ruce viditelně na volantu - viděl jsem jednoho, který to nerespektoval, a mám pocit, že tomu, co vzápětí zažil, bych se chtěl vyhnout.
Policisté mají přirozený respekt, daný tím, že mohou kdykoliv v případě pocitu ohrožení vytáhnout zbraň. Bezpečnost jedince je totiž na prvním místě.
Po silnici i dálnici smíte jet v libovolném jízdním pruhu. Pokud nevidíte značku "slower traffic keep right", můžete jet klidně v levém pruhu, přestože jste nejpomalejší - podjíždění zprava není přestupkem. Překvapilo mě, že ani na dálnicích nejsou havárie - ale pak jsem si uvědomil, že za to Američané vděčí tempomatu. Prostě si každý nastaví svou rychlost a jede, všichni jedou velice podobnými rychlostmi a přes obrovské vzdálenosti mezi městy nikdo nespěchá (pár minut na desetihodinové cestě nikoho nevytrhne). A tím pádem nenastávají kritické situace.
Ve městech je situace o něco složitější. Rozdíl proti Česku je už u semaforů - semafory jsou vždy umístěny za křižovatkou, ale viditelné jsou jen ze směru, pro který platí. Někdy jsou jako doplněk těchto hlavních instalovány i druhé semafory před hranicí křižovatky, aby byla situace co nejpřehlednější.
Na křižovatce smíte na červenou odbočit vpravo. Samozřejmě přitom musíte dát přednost chodcům a vozidlům jedoucím ze směru, který má zelenou. Pokud je odbočení vporavo na červenou zakázáno, je to zdůrazněno speciální značkou.
Na každé křižovatce se také smíte otočit (takzvaný U-turn) - pokud je to zakázáno, je to uvedeno speciální značkou "No U-turn".
Pokud se blížíte k přechodu pro chodce, tedy "zebře", je v dostatečném předstihu na ulici namalován nápis "X Ped" (neboli crossing pedestrians - přecházející chodci).
Především ve městech s vícepruhovými ulicemi je využíváno perfektního spojování a napojování připojujících se pruhů. Průběžný pruh je značen, připojovaný pruh končí přerušovanou čarou, načež oba pruhy předjdou do jediného, ale ten je ještě zhruba 200m dvojnásobné šíře - a teprve postupně se zužuje na šířku jediného nového pruhu. Zvláštností v metropolích je pak speciální pruh zcela vlevo v daném směru jízdy, označený bílým kosočtvercem. Ne, nejde o žádnou sprosťárnu, ale pruh zvaný "car pool". V tom smí jet pouze vozidla, ve který je více než jeden cestující. Slouží k rychlejšímu průjezdu autobusů, taxíků, ale i automobilů s dětmi dopravními zácpami. A značka řidiče všech vozidel žádá, že pokud v car pool prohu uvidí automobil, ve kterém je jen řidič, mají volat na bezplatné číslo - Velký bratr si pak hříšníka umravní ...
Poslední zajímavostí, která mě oslovila, byly křižovatky se značkou STOP ve všech směrech. Na těchto křižovatkách platí, že vozidla musí na hranici křižovatky zastavit, ale dále jedou v pořadí, v jakém do křižovatky přijela. Neplatí pravidlo pravé ruky, a tak i pokud je zácpa a vozidla stoijí ve frontě ze všech směrů, pravidelně se střídají a nevytváří se krizová situace hrozící havárií. A skutečně každé vozidlo dojede k hranici křižovatky, poslušně zastaví, a až se dostane na řadu, tak se teprve rozjede dál.
Tolik tedy k provozu na severoamerickém kontinentu. Především Z USA bych doporučil převzít i do našich dopravních předpisů určitá pravidla, protože mi po čase připadají logičtější a měné náchylná k vytváření krizových situací. A koneckonců, snížit počet nehod a ušetřit pár lidských životů by mělo být cílem každého, kdo se nějak účastrní na silničním provozu.
Foto: AutoNewsNetwork