Nová Škodovka byla motoristické veřejnosti představena na brněnském strojírenském veletrhu v roce 1976. Po sedmi letech, tj. v roce 1983, přišel facelift. Verze před faceliftem se označují jako „užovky“, jelikož měly užší rozchod kol a po něm se značily jako „emko“ (M). Modernizace přinesla jinak tvarovanou příď s plastovými nárazníky, blinkry se přesunuly z nárazníku výše a k okraji a proměnil se také tvar předních i zadních světel. Na přelomu let 1989 a 1990 byla výroba ukončena.
Celkem bylo vyrobeno 2 020 250 kusů vozů Škoda s označením 742. Ještě v roce 2002, tedy dvanáct let po ukončení výroby, byly podle statistik registrovaných vozů nejpočetněji zastoupeným typem osobního automobilu na českých silnicích.
(Zdroj Wikipedia).
Pojďme se blíže podívat na Davidovu konkrétní "Stopětku". Tato pastelově zelená Škodovka vznikla v roce 1988 a v zadní části, jak už název napovídá, našla své místo základní motorizace. Tou je benzínový čtyřválec o objemu 1046 ccm, který na zadní kola skrze čtyřstupňovou manuální převodovku posílá 33,1 kW (45 koní) a točivý moment 72,8 N.m.
Jelikož jde o vůz z konce životního cyklu škodováckých vozů s motorem vzadu, jedná se o takzvané "eMko". Tento tříprostorový sedan střední třídy měří na délku 4 200 mm, je 1610 mm široký a 1400 mm vysoký. Rozchod kol měří 2 400 mm. Pohotovostní hmotnost je skvělých 875 kg. O něčem takovém se moderním vozům, trpícím nadváhou, ani nezdá.
Čtyřdveřový sedan nabízí prostor pětici cestujích. Každý z nich má svůj vlastní bezpečnostní pás. Kromě pětice dospělých osob vůz probere až 400 litrů zavazadel. A to dost netypicky ne v jednom, ale ve dvou zavazadlových prostorech. Tím prvním je místo pod přední do boku otevíratelnou kapotou. Ten má objem 280 litrů. Druhým je prostor za zadními sedadly, ten poskytuje dalších 120 litrů objemu. Tento prostor se často využíval pro montáž tlakové nádoby na LPG. Díky ní se nejen snížily náklady na provoz, ale též znatelně vzrostl dojezd, který byl velmi limitován pouze 37 litrovou nádrží. Plnohodnotná rezerva se nachází v přední části vozu pod zavazadlovým prostorem a s trochou nadsázky se jednalo o důležitou součást deformační zóny přední části vozu. Když bourat, tak jedině s rezervou...
Silnou zbraní starých Škodovek je skutečnost, že umí skvěle hrát na vaši nostalgickou strunu. Již typické vrzání dveří při jejich otevírání a následné hlasité cinknutí při zavření mě hned dostává myšlenkami do dětství a vykouzlí se mi na tváři úsměv. Uvelebím se do měkkých sedaček s krátkým opěradlem a prohlížím si strohou palubní desku. Za dvouramenným velkým volant s tenký věncem je přístrojový štít se čtyřmi budíky. Dva hlavní jsou tachometr a otáčkoměr. Po stranách jsou budíky, které ukazují teplotu chladící kapaliny a stav palivové nádrže. Pak je tu pár kontrolek a to je vše. Informace jsou docela dobře čitelné, jen bych uvítal trochu větší číslice. Mě osobně se líbila dříve používaná přístrojovka s velkým "ležícím" tachometrem ocejchovaným do 160 km/h. Pod volantem je dvojice páček na stěrače a blinkry. Ta na blinkry slouží i k přepínání potkávacích a dálkových světel a je na ní umístěn též klakson. Samotná světla se zapínají otočným ovladačem vlevo pod volantem. Další dva otočné ovladače jsou uprostřed a slouží k ovládání ventilace a výstražných světel. Topení a ventilace se ovládá kromě otočného ovladače též trojicí táhel, která jsou umístěna pod ním. Pak už jsou zde jen pedály, předlouhá páka manuální převodovky, ruční brzda a vedle ní úmístení sytiče. Okna jsou na klíčky a zrcátka se nastavují zvenčí.
Psali jsme
Tahám za sytič, otáčím klíčkem a po pár převalení motor ožívá a jeho otáčky se usazují okolo 2 000 za minutu. Motor s krátkým výfukem je dost hlasitý a ani o nějaké kultivovanosti nemůže být řeč. Počkám než se motor trochu ohřeje, vypínám sytič a motor spadne na 1 000 otáček a značně se uklidní. Řadím jedničku a vyrážím.
Jelikož se nejedná o žádný muzejní kousek po generace, ale o vůz, který byl posledních 5 let odstavený a jeho nový majitel ho zachránil před sešrotováním, nedělám si o stavu motoru žádné velké iluze. Ale po prvním rozjetí jsem překvapený, jak je vůz svižný. Točím v zeleném poli maximálně okolo 3 000 otáček a řadím za dva, tři, čtyři, přemáhám se, abych nehledal pětku a jsem opravdu překvapený, jak svižně jedu. Jenže pak se podívám na tachometr a zjistím, že sice jedu, ale ne svižně. Výrazný hluk motoru a větru způsobil, že můj subjektivní odhad rychlosti byl na míle vzdálený od skutečnosti. To co mi připadalo jako svižná jízda rychlostí okolo 100 km/h bylo ve skutečnosti ploužení se 60 kilometrovou rychlostí. Když jsem si uvědomil, jak pomalu ve skutečnosti jedu, chtěl jsme zrychlit, ale tady nastal problém. Po dlouhém stání nebyl karburátor v nejlepší kondici a tak sebou Škodovka mezi 3500 a 4500 ot./min nepříjemně cukala a dusila se. Až po překonání hranice 4500 ot./min se motor uklidnil a dalo se dál zrychlovat. Ale to byl uvnitř už takový hluk, že jsem opět raději zvolnil a nechal otáčky v zeleném poli, při kterých je jízda nejpohodlnější.
Když jsem zvolil jízdní styl takzvaně "na kochačku" byla jízda vlastně docela příjemná. Podvozek skvěle filtruje i větší nerovnosti a vůz se přes ně jen tak pohupuje. Další věc, které jsem si všiml, a u dnešních nových aut je to věc nevídaná, je výhled ven z vozu. Díky tenkým sloupkům a bohatému prosklení rázem vidím mnohem více z okolího světa než z čehokoliv, s čím jsme za posledních pár let jel - snad s výjimkou Trabantu Cabrio. Jak se Škodovka skvěle chová na nerovnostech, tak o to horší to s ní je v zatáčkách. Pokus o rychlejší průjezd zatáčkou je opravdu nepříjemný. Odlehčený předek s vůlí v řízení nedává téměř žádnou zpětnou vazbu. Celá karosérie se hodně naklání a tupá odezva na sešlápnutí plynového pedálu nedovoluje hrát si s přenosy hmotnosti.
Zkrátka Škoda typové řady 742 se cítí dobře při nedělní projížďce klidným tempem po odlehlých okresích silnicích s hezkými výhledy na okolní krajinu. To vynikne její pohodlný podvozek a skvělý výhled ven. Už méně se hodí pro někoho, kdo fandí veteránům, se kterými se dá svézt svižně a řidičky závadě. Osobně bych do Škodovky nešel, hlavně ne za ceny, které za ně někteří majitelé chtějí. Raději bych sáhl po něčem západním, nejlépe s klasickou koncepcí s motorem vpředu a pohonem zadních kol. Ale když už bych si z nostalgického důvodu chtěl pořídit mladoboleslavský vůz, volil bych alespoň Š-120, která přeci jen nabízí použitelnější motor. A hlavně bych šel do "užovky". Chromované nárazníky, 14" kola s chromovanými poklicemi a kulatá přední světla.... Tak já si představuji hezkou starou Škodovku. Ovšem kdyby se mi naskytla stejná příležitost jako Davidovi a to získat tuto Š-105 za přepis, asi bych též neodolal.
Děkuji Davidovi za jeho důvěru (a hlavně Škodovku) v mě vloženou.
Psali jsme
Klady:
- nostalgie vykouzlí úsměv na tváři
- úžasný výhled ven z vozu
- typický zvuk zavírání dveří a blinkrů
- vzdušný interiér
- pohodlný podvozek
Zápory:
- zoufale nízký výkon
- ve vyšších rychlostech velmi hlučný motor
- jistota (spíše nejistota) podvozku v zatáčkách