Rumunské ARO je známo pro své jednoduché offroady, které se vyvážely do 110 zemí světa. To vše přes to, že za 50 let výroby si ARO vystačilo s pouhými třemi základními modely a jejich variantami, přičemž ten nejmodernější se ve výrobě držel od roku 1980. I ARO se však snažilo o inovace, v továrně vzniklo několik prototypů, které sice využívaly postarší techniku, alespoň na pohled však byly docela moderní. Některé nápady navíc předběhly dobu, jako právě ARO 12 a ARO 16.
Počátkem 80. let bylo ARO na vrcholu slávy, produkce směřovala do desítek zemí, včetně západní Evropy nebo jižní Ameriky. Až 90% produkce skončilo za hranicemi Rumunska, čímž zemi přinášelo žádanou tvrdou měnu. Vozy ARO se dokonce od 70. let montovaly i v západoevropských továrnách, jako Portaro nebo Hisparo, naprosté unikum pro výrobce z východního bloku.
Konstruktéři ARO se tedy snažili o rozšíření modelové řady a kromě pravověrných off roadů měli zálusk také na lehčí civilnější vozidlo pro každodenní použití. Na podvozek tehdy nového ARO 10 se tak dostala karosérie kombi verze Dacie 1310. Úpravy se dočkala i příď vozu, místo kulatých světel se dopředu nastěhovaly dva páry hranatých, spolu s odlišnou maskou a logem ARO. Technika zůstala totožná, základem byl tedy žebřinový rám, přední kola na příčných lichoběžnících, zadní na podélných trojúhelníkových ramenech a o odpružení se staraly vinuté pružiny a teleskopické tlumiče. Pod kapotu se dle rumunských zdrojů dostal naftový tříválec o objemu 1289 ccm, původem od východoněmecké IFA. Totožný objem ale má i benzínový čtyřválec Dacia, který se používal jak v Dacii 1310 tak v ARO 10.
První prototyp byl představen rumunské diktátorovi Nicolae Ceaușescu v roce 1985 a ten se s vozem projel po areálu Sala Palatului v Bukurešti. Vůz se mu prý zamlouval a konstruktéři neskrývali nadšení, Eleně Ceauşescu, manželce diktátora se ale údajně vůz nelíbil vůbec a přesvědčila manžela ať výrobu zakáže. I přes to vzniklo 14 kusů, označených jako ARO 12 a také Dacia 4x4, které se dostaly do služeb ministerstva průmyslu. I tam se nezdržely dlouho, Elena Ceauşescu se brzy postarala o vyřazení z provozu a vozy se vrátily do továrny ARO. Dodnes se dochoval neznámý počet kusů, se kterými se dá v Rumunsku stále občas setkat.
I přes neúspěch s ARO 12 se rumunští konstruktéři ke konci 80. let k nápadu na civilnější vůz vrátili. Tentokrát se na podvozek ARO 10 nastěhovala karosérie Oltcitu, který měl téměř totožný rozvor jako kratší verze ARO. Přední náprava se dočkala úpravy a zadní byla vyměněna za nezávislé zavěšení, pro větší komfort posádky. Pod kapotou tentokrát zůstal benzínový čtyřválec Dacia o objemu 1397 ccm a výkonu 62 koní, který používalo i původní ARO. Crossover nazvaný ARO 16 tak byl opravdovým mixem všeho, co tehdy Rumunsko vyrábělo. Na karosérii se úpravy omezily na širší blatníky, oproti Oltcitu byl odkrytý i ten zadní, ochranný rám na přídi a logo ARO.
Prototyp se poprvé veřejně představil na vojenské přehlídce 23. srpna 1989 a reakce vládních činitelů byly převážně pozitivní. V následujících měsících si však Rumunsko stejně jako zbytek východního prošlo revolucí a změnou režimu. Továrna ARO v Câmpulung i po revoluci jela na plné obrátky díky poptávce po ARO 24 a management nebyl ochoten investovat prostředky do výroby ARO 16. V roce 1991 tak padlo rozhodnutí jediný existující prototyp, který do té doby najel při testování kolem 40 tisíc kilometrů, rozebrat.
Naštěstí se však jeden z konstruktérů, který prototyp pomáhal postavit, Marian Bădiţă, rozhodl vůz odkoupit. Následujících 14 let jej pak využíval jako běžné vozidlo, dokud ho v roce 2015 zdravotní stav nedonutil s řízením přestat. Unikátní prototyp, tehdy už s nájezdem 150 tisíc kilometrů se tak dostal do rukou Emila Hagi, majitele automobilového muzea v Câmpulung. Tam prošlo ARO 16 renovací a zařadilo se do sbírek muzea.