Karel Štochl: „Je těžké žít bez závodů.“

Loňská sezóna, kdy jste usedali do Škody Fabia R5, byla asi z říše snů, jaký jste z ní měli pocit?

„Vloni se nám podařilo dojet všechny závody a autu prakticky vůbec neublížit. Přitom jsme si skvěle zazávodili a měli dobrý pocit z našich výkonů. Pochopili jsme, jak auto přizpůsobovat různým povrchům a typům soutěží. Byl to opravdu zážitek a pro nás velký úspěch, pravidelně se nám dařilo bojovat i dojíždět v první desítce.“

Na konci roku 2018 u vás jistě panovala spokojenost, s jakými cíli jste šli do letošního roku?

„Každopádně jsme chtěli pokračovat v poznávání možností a limitů auta, posouvat jeho nastavení a věnovat trochu více času přípravě na závody.“

Na úvod sezóny jste absolvovali Valašskou rally, ta asi nebyla zcela podle vašich představ...

„Závod jsme rozjeli slušně, v našem tempu, bez rizika a komplikací. Pak ale přišla drobná chyba při snaze pobavit diváky delším smykem a výsledkem bylo uražené kolo. Naštěstí se kolo zlomilo jen v disku, takže ho stačilo vyměnit a pokračovat. Protože ale auto sedělo na zemi, nedařilo se nám ho na trati erzety zvednout a než se nám to povedlo, ztratili jsem asi pět minut, takže bylo po závodě. Nicméně závod jsme dojeli a pěkně se svezli.“

Následovala Rally Šumava a v ní hodně nepříjemná havárie. Co se tenkrát přihodilo?

"Po úvodní okruhové zkoušce byl servis v depu. Stále ještě nepršelo, takže jsme odjeli na suchém slicku. Už na startu dvojky ale pršelo, takže se nejelo úplně ideálně. K tomu všemu se nám krátce po startu auto zastavilo. Po několika pokusech a restartu systému naskočilo a jelo. Občas cukalo, ale jelo. Na přejezdu na třetí rychlostní zkoušku jsme se to snažili řešit, ale na nic jsme nepřišli. Výsledkem bylo, že jsme byli promoklí a sotva stíhali start do erzety. Ta už se startovala za tmy a déšť nabíral na intenzitě. Nejelo se nám dobře, pořád jsem myslel na tu poruchu, sledoval, kdy auto pocukává a nesoustředil jsem se úplně stoprocentně na jízdu. Asi v polovině zkoušky nás v rychlé pravé na výjezdu z lesa rozhodila nerovnost a vzniklá krize už se na suché gumě nedala řešit. Následoval náraz do stráně asi ve 130 km/h, následně jsme přerazili strom ve čtyřmetrové výšce, dopadli na střechu a pak se dál kutáleli po silnici, až jsme zastavili o další strom. Dobrá zpráva byla, že jsme až na pár oděrek a bolesti v zádech oba vylezli po svých a ve zdraví. Špatná zpráva byla, že nepojištěné auto bylo K.O. K tomu se přidala zoufalá komunikace s pořadateli, kteří situaci nebyli schopni řešit, sanitka, kde byl skvělý doktor, ale bez šití, aby mi mohl sešít krvácející ránu na noze a podobně… Takže rozhodně zážitek, který nikomu nepřeji.“

Jak jste se vyrovnávali s touto havárií? Měli jste chuť závodit?

„Už jsem v životě naboural mnohokrát civilně i v závodech, odepsal hodně aut, ale tahle rána byla určitě největší. Takže přišlo rozjímání nad tím, jestli to za to riziko a peníze vlastně stojí a jestli není lepší se jen občas svézt někde na uzavřeném okruhu pro zábavu. Havarované auto jsem měl v úmyslu prodat a chvíli počkat a s odstupem se rozhodnout, jestli budu, respektive budeme, pokračovat. Vlastně jsem to dlouhou dobu moc neřešil, párkrát jsem se svezl se závodní imprezou, která mi zůstala v garáži, byl jsem jezdit na okruzích, ale rozhodnuto jsem neměl. Po deseti souvislých letech závodění bylo docela příjemné dát si pauzu, mít více volna a věnovat se i jiným věcem. Až na podzim jsem si řekl, že je potřeba se znovu v něčem svézt a v závodě si ujasnit, jestli budeme dále pokračovat, nebo jestli toho necháme. Důležité bylo hlavně to, že se mi podařilo k tomu přesvědčit i Adélku, které se už moc nechtělo.“

Podle dlouhé závodní pauzy to vypadalo, že patrně pověsíte kombinézy na hřebík. Vsetínský sprint ale mnohé vyjasnil. Kde vznikl plán startovat s vozem WRC?

„Vlastně jsem vybíral nějaké auto specifikace R5, které bych si půjčil na Vsetín, a od Jirky Bryndy, respektive od bratrů Melichárků, přišla nabídka zkusit svezení ve WRC. Moc dlouho jsem o tom nepřemýšlel, protože tohle je sen každého soutěžáka, a brzy už jsme byli na testu.“

Jaké bylo svezení v tomto voze a lze vůbec nějak porovnat s R5?

„Je to neskutečný zážitek. Prakticky na všem je znát, že je to auto vyšší specifikace – výkon motoru, řazení pádly, podvozek, vyvážení, brzdy. Vše vás nadchne a skvěle se to řídí. Povedlo se nám slušně dojet a ke konci závodu už jsem myslím začínal chápat, jak se tohle auto dá používat. Zkrátka zážitek života, který bych si určitě rád zopakoval! Tohle starší WRC nebude v přímém srovnání proti stávajícím vozům R5 asi nijak výrazně rychlejší, nicméně pocit z řízení je nepochybně mnohem intenzivnější a reakce auta jsou ještě o kus čitelnější a přesnější než u R5. Celkově auto působí jako opravdovější, ryzejší závoďák, takže minimálně pocitově máte dojem, že nejedete, ale letíte.“

Už spřádáte plány pro rok 2020? Kde vás uvidíme a hlavně v čem?

„Upřímně, úplně jasno v tom nemáme. Nejradši bych koupil vůz specifikace WRC a jezdil s ním ty závody, které se mi líbí. To bohužel naše maločesky pojaté sportovní řády neumožňují, tedy s výjimkou rallysprintů, které postupně ubývají, takže řeším několik možností. Předně opravujeme, respektive stavíme znovu naši R5. Měl bych zájem koupit si některou z nových specifikací R5, ale přístup prodejců mě od toho zatím odrazuje. Pak je tu možnost přejít do historiků a pořídit si nějaké hezké auto, které bude bavit mě i diváky. Uvidíme, jak to dopadne, každopádně minimálně pár závodů ročně budeme chtít určitě absolvovat, je těžké bez toho žít. Tak nám držte palce.“