Jan Krejča: „Chtěl jsem závodit, a tak mi nevadilo spát v autě“

Honzo, osm sezón se Škodou 130 LR, to už je něco. Která z těch osmi sezón byla pro tebe ta nej?

„Která sezóna byla se 130 nejlepší? To nevím, ale možná ta první, 2011. Auto bylo nové a v té době to bylo jedno z nejlepších aut v mistrovství ČR HA. Byly i velice dobré výsledky v jednotlivých závodech. Nejlepší nemůžu určit, ale nejhorší byla určitě sezóna 2016, kdy jsem dvakrát boural.“

Ty máš svou kariéru rozdělenou pomyslně na dvě poloviny, jedna se Škodou 110 L a druhá se Škodou 130 LR. Lze porovnat obě auta a přiblížit, jak se s nimi závodilo?

„Obě auta jsem si dělal sám a určitě jsem se tím i hodně naučil. Když jsem začínal stavět 110 L, tak to bylo naprosto sériové auto. Kromě rámu, sedaček a pásů bylo bez jakýchkoliv úprav. Druhý rok jsem přidal tlumiče Koni po tátovi. Během roku jsem začal malinko upravovat i motor podle rad lidí, které jsem potkával na závodech. Vím, že jsem tam dal vačku 260 a místo jedné, tři podložky pod karburátor. To byly tehdy moje úpravy. První dva roky na autě nemohlo být vůbec nic, a tak hlavní úpravy přišly až po roce 2000, kdy FIA otevřela další kategorii, kam už spadala Š 110 L v úpravě A2, u níž už byl homologován motor s osmikanálovou hlavou, webry, krátkou převodovkou a mohla se začít jezdit i 13" kola a auto na loukotích konečně vypadalo i hezky. Všechny tyto věci, i když jsem je samozřejmě pořizoval postupně, udělaly z auta naprosto jiné auto. Dříve pro nás nedostižné Š 1000 MB jsme potom bez problémů poráželi a někdy se to povedlo i do třetího místa absolutního pořadí. Auto to bylo nakonec naprosto spolehlivé a moc pěkně se s ním jezdilo. Já však začal pokukovat po 130 LR, se kterou tehdy vyjel Petr Stránský. Od mala se mi tento typ auta hrozně líbil, a tak jsem se rozhodl pro stavbu. Dělal jsem ji dva roky a od začátku tam byly všechno TOP díly, které jsem tehdy mohl sehnat. Díky tomu však cena překročila můj předběžný odhad asi dvojnásobně. Eleru jsem dodělal na poslední chvíli před testováním na jaře 2011. Byl jsem celý natěšený, jak to pojede a když jsem se s ní poprvé svezl, byl jsem celkem zklamaný, že to zase není, až tak bůh ví co. No, je to pořád jen škodovka. Ale hned naše první závody v Českém Krumlově a pak i Rallye Vysočina jsme vyhráli, a tak jsem usoudil, že tak pomalé to zase nebude. Velkou výhodou vždy bylo, že jsem si nechal udělat motor od pana Fidlera. Měl jsem ho už ve 110 L a pak v LR. Prakticky vždy jsem jen měnil olej a jezdil. Jinak pokud bych porovnal 110 L a LR, tak 130 vyžaduje podstatně více údržby než 110 L. Hlavně převodovka a stálý převod je asi nejslabší místo celého auta. S jiným autem jsem nikdy nejel, ale na nějakých technických a klidně i trochu rozbitých RZ je s LR krásné svezení.“

Ty jsi ovšem žádné jiné auto než škodovku neřídil. Naskýtá se otázka, které by bylo to nejlepší?

„Auto mých snů... Mám rád stará auta, a tak by to bylo určitě buď nějaké béčko, nebo áčko, ale to jsou jen sny. Lancia Delta HF, to by byl super historik. Když jsem začínal, snil jsem o 130 LR, a tak můžu říct, že se mi to splnilo.“

A ještě jeden pohled do tvých statistik… téměř dvacet sezón v rally. Jak na ně vzpomínáš?

„Vzpomínám na to samozřejmě moc rád. Začátky byly velice skromné, ale chtěli jsme závodit, a tak mi nevadilo spát v autě a všechny peníze a čas věnovat závodům. Postupně jsme se dostali k lepším věcem a pak začaly být i nějaké lepší výsledky. Na začátku jsem si to chtěl jenom zkusit, abych věděl, jaké to je, a o tom, že bych závodil takhle dlouho, jsem ani nesnil.“

Sezóna 2018 byla „pouze“ o tvých čtyřech startech. Proč tak málo? A co ta rošáda spolujezdců?

„Čtyři závody za rok to je takový můj standard. Důvod je celkem jednoduchý, a tím jsou peníze. Nikdy jsme nebyli moc schopní sehnat peníze na víc závodů. Když jsem jich jel víc, bylo to většinou už za hranou našeho rozpočtu a pak jsem to do konce roku ještě všelijak splácel. No a to, že jsem letos jel každý závod s někým jiným, je proto, že můj dlouholetý spolujezdec Pavel Šárka skončil a já nyní nemám nikoho stálého. Se všemi, se kterými jsem letos jel, ale byla super nálada v autě a myslím, že jsme si to i celkem užili. Možná, že se s někým z nich ještě někdy svezu, teda jestli budu ještě závodit.“

Při všech svých letošních startech jsi obsadil místo na bedně. Který z těch čtyř závodů byl ten nejpovedenější?

„Spokojenost s výsledky asi celkem je. Samozřejmě mě trochu mrzí, že už nedokážu porazit Honzu Freie, ale s tím už asi těžko něco udělám. Je to šílenec a já už asi nejsem ochotný jít víc na hranu. Všichni jedou dost na hraně a třeba na Krumlově, jak jeli Petr Šimurda a Honza Frei, to jsem moc nechápal. Na Barumce jel perfektně zase Tomáš Enge, a tak jsme vždy spíš čekali, co na nás zbude za umístění. Někdy jsme měli štěstí, třeba v Krumlově, a někdy jsme ho neměli, třeba v Pačejově. Určitě jsem ale spokojený, protože mi i auto zůstalo celé.“

Se sezónou panuje patrně spokojenost?

„Spokojenost se sezónou je i není. Chtělo by to jet víc závodů a hlavně vědět dopředu jestli vůbec něco pojedu. Řešil jsem to vždy až na poslední chvíli, a to určitě není ideální.“

Co příští rok, uvidíme tě na tratích rychlostních zkoušek častěji?

„Co bude příští rok, je u mě zase ve hvězdách. Je to stejné jako minulý rok. Zase nemám spolujezdce a s penězi je to taky dost smutný. Tak nevím. Nejrozumnější by bylo asi prodat auto a skončit L. Auto se ale za rozumné peníze těžko prodá, a tak to vypadá, že se možná někde objevím, ale teď vůbec nevím, kde, kdy a s kým. Uvidím, co bude… Už mi to po loňském roce nepřijde ani moc divné, že prakticky není nic jistého.“

Poděkování…

„Na závěr bych chtěl poděkovat všem lidem, kteří nám pomohli, pomáhají a fandí. Díky!“