Věroslav Cvrček: „Jet CER jsem se rozhodl čtyři dny před uzávěrkou přihlášek“ (díl 2.)

V roce 2023 jsi byl na Central European Rally pracovně, ale vloni jsi už závodil. Jak sis užíval CER?

Dodnes tomu úplně nevěřím, že jsme jeli závod WRC. Po startu na závodě mistrovství světa jsem samozřejmě toužil od dětství, postupně se však naděje spíše ztrácela. Celou situaci celkem ovlivnilo, že se závod WRC dostal v roce 2023 do České republiky. Chtěli jsme samozřejmě jet, měli jsme v plánu vynechat Barumku a případně nějaký další podnik a pošetřit rozpočet na CER 2023. Vše změnil průběh domácího mistráku, kdy jsme se dlouho pohybovali na druhém místě, pak na třetím a byla by hloupost v takovém rozpoložení vynechávat závody. Na CER 2023 jsme pronajímali auto Futures Contproduct týmu, i to byl skvělý zážitek pro celý tým. Vloni jsem naopak o startu na CER ani neuvažoval a pak se vše seběhlo dost rychle. Čtyři dny před uzávěrkou přihlášek jsem o tom poprvé začal uvažovat. Nadhodil jsem tuto myšlenku taťkovi na dílně, právě on mi většinu mých hloupých nápadů rozmlouvá. Tentokrát vůbec, spíš jsem cítil jeho radost. V následující větě jsem řekl, že nevím, jestli bych to vůbec zvládnul a okamžitě se mi dostalo jeho podpory. Podíval jsem se na zvláštní ustanovení, kde jsem začal hledat informace. Byl jsem v šoku, když jsem zjistil, že uzávěrka přihlášek je za čtyři dny, takže se klidně mohlo stát, že bychom to propásli, kdybych ten nápad dostal o týden později.

Hned jsem se spojil s Plutem, který nám ochotně pomohl s přihlášením. Z časových důvodů se mnou nemohl jet Tomáš Prokorát, takže jsem hned oslovil „Afra“ (Petr Těšínský). Ten se dlouho nerozhodoval, start na WRC v Praze si hodně přál a hlavně zasloužil. To byl další rozhodující důvod. Samozřejmě bych jel moc rád s Tomášem, se kterým jsme za posledních šest sezon zažili spoustu krásných závodů a hlavně se posunuli z výjimečných startů ve Fabii Super 2000, přes učení se s R5 až po kompletní start v MČR v úplně novém aktuálním továrním autě. Jeho situaci jsem ale chápal a byl vděčný Petrovi, že se mnou pojede. Určitě bych nejel závod WRC s někým novým. Navíc s Petrem je to hezký příběh, že jsme spolu začínali v roce 2008 s Felicií a v roce 2010 jsme jeli pár skvělých závodů v Octavii WRC. V posledních dvou letech jsme spolu jeli Barumku, takže jsme věděli, že spolupráce bude úplně v pohodě. Navíc, jeho mezinárodní zkušenosti měly posádce i týmu pomoci, a to se vyplnilo.

Kromě podpory našich sponzorů pro mě bylo zásadní, že jsem požádal mechaniky, že za tento závod nedostanou zaplaceno. Řekl jsem jim, že jestli nenajdu čtyři kamarády, kteří se mnou pojedou zadarmo na můj první závod WRC, tak se na to buď vykašlu nebo si to udělám sám. Ale slíbil jsem jim, že každý, kdo bude chtít jet, tak pojede. Nakonec jeli všichni, kterým jsem řekl, a tak jsme měli na jedno auto 9 mechaniků a 3 holky na catering.

Další z rozhodujících faktorů pro start bylo povinné použití pneumatik Pirelli. Sice je nemám úplně oblíbené, ale měl jsem s nimi nějaké zkušenosti z předchozích sezon. Letos bude povinný Hankook a s tím nemám vůbec žádné zkušenosti.

A poslední a možná nejdůležitější parametr byl, že se mi během konce léta podařila dokončit přestavba speciálního Porsche pro našeho dlouhodobého významného zákazníka. Práce na tomto autě začaly v roce 2020, bylo tam neskutečně moc vývoje, karosařiny, modelařiny, pasování nových výrobků. V prvních letech dost pomohli kolegové, ale poslední dva roky jsem se tomu věnoval hlavně já a upřímně, bralo mi to dost času i sil. Samozřejmě ale i dílčích radostí. Největší radostí ale byla radost a nadšení zákazníka, který si celý projekt vymyslel. Auto se podařilo v září dokončit včetně všech detailů a start na CER považuji jako odměnu za trpělivost a pečlivost.

Přípravy na CER byly poměrně poklidné, ale velmi důkladné. Naše Fabia RS Rally2 je pořád novoučká, ale spoustu dílů jsme stejně preventivně vyměnili za úplně nové, přestože by předepsaná životnost byla úplně v pohodě. Nechali jsme ve Škoda Motorsport zrepasovat tlumiče a dle rad jejich inženýrů jsme nechali předělat nastavení pro tento závod. Kromě klasické přípravy jsme nakoupili ještě další dvě sady nárazníků a blatníků a polepili do našeho designu. Koupili jsme čtyři sady brzdových kotoučů a destiček, které jsme všechny před závodem namontovali, zabrzdili, sundali a uložili do kamionu. Další práce byly v překládání disků kol, náhradních dveří a kapot do kamionu z velkého vleku za kamionem, kde je většinou vozíme. Protože vzhledem k místu v servisní zoně jsme vlek za kamion nebrali. Z kamionu jsme zase přeložili nějaké díly do servisní dodávky, která jela do Passau dělat přejímky, pak vzdálený servis v Chuchli a Janovicích.

PONDĚLÍ

Já jsem vyrazil v pondělí v poledne tréninkovým autem a v Praze vyzvedl Petra. U Strakonic jsme si projeli jednu erzetu z letošního Pačejova, abych si rozcvičil psaní rozpisu. Navečer jsme v Německu zařídili prezentaci, formální přejímky, focení posádky, školení bezpečnosti a první pomoci. Pak jsme se přesunuli na ubytování poblíž Passau, kde jsme v úterý ráno začínali trénink.

ÚTERÝ

Během úterý jsme natrénovali celou sobotní a nedělní etapu, měli jsme z domu připravený oběd a svačiny, takže jsme se nikde nezdržovali a kolem 15. hod jsme měli hotovo. Začal přesun do Vimperku, kde jsme spali z pondělí na úterý. Byli jsme tam kolem 16. hod, takže poměrně pohodlné. Navečer do stejného penzionu přijel taťka s dalšími dvěma mechaniky (Ondrou Jirákem a Tomášem Paldusem), servisní dodávkou a závodní Fabií na vleku. Tam jsme si předali kombinézy, které jsme museli mít sebou na focení, startovní čísla, povinné samolepky atd. Oni nám zase přivezli oběd a svačiny na středeční trénink.

STŘEDA

Ráno jsme si dali snídani s mechaniky, oni pokračovali do Německa do servisní zony, kde udělali přejímky, obuli pneumatiky na čtvrteční a páteční etapu, natankovali speciální bezfosilní WRC palivo a pak vyrazili zpátky na dílnu v Jenišovicích. My jsme začali trénovat hned kousek od ubytování páteční etapu, kolem poledne jsme se přesunuli do Prahy, kde jsme natrénovali Chuchli a shakedown. Pak jsem vyložil Petra doma a jel jsem také domů. Bylo dost zvláštní během podniku WRC spát doma. Ale byl jsem trochu nachlazený, takže jsem se necítil úplně fajn. Ale těšení na čtvrtek bylo naprosto nepopsatelné.

ČTVRTEK

Mechanici spali také doma. Přišlo nám lepší jet z Prahy domů a zpátky než někde shánět ubytování s bezpečným parkováním pro závodní auto. Ráno z dílny vyrazili mechanici do Chuchle opět s dodávkou a závoďákem na vleku, navíc vzali další auto s karavanem. Já jel chvíli po nich, vyzvedl Petra, sešli jsme se u Chuchle na parkovišti přívěsů, vyložili jsme závoďáka a na vlek naložili tréninkové auto. Dali jsme si dva průjezdy shakedownem, samozřejmě dost opatrně. To byla chvíle, kdy jsem poprvé vyzkoušel pneumatiky Pirelli pro WRC. Žádný test jsme vůbec neměli. Na vzdáleném servisu v Chuchli jsme poprvé potkali světové hvězdy a auta. Vedle nás stál celý tovární Ford. Prostě skvělé. A pak to začalo, vyrazili jsme na Pražský Hrad (kde jsem byl poprvé v životě) na slavnostní start, pak rovnou na RZ Chuchle. Z té jsem měl asi největší obavy. Jednak je celá dost sledovaná, mně podobné RZ moc nesedí a bál jsem se točení kolem balíku, které jsem nikdy předtím nedělal. Nakonec vše bylo právě naopak, užili jsme si to úplně maximálně, smyk kolem balíku se povedl skvěle a bylo to neuvěřitelně jednoduché a přirozené. Vlastně od tréninku jsem měl spíše obavy ze skoku, který mi přišel celkem nakopávací. Petr ale sledoval v přímém přenosu, jak jedou auta před námi a nějak jsme usoudili, že to není tak zlé. Potvrdil to Ondra Šálek, který mi z tribuny napsal zprávu, že to musím podržet. Po zkušenosti z Bohemky jsem měl fakt respekt, ale nakonec jsem dokázal neubrat a letělo to moc daleko, ale tím, že to dopadlo na všechna čtyři kola, to bylo krásné přistání. Následoval dlouhý přesun do Klatov, všichni na ten přejezd nadávali, ale já se na něj těšil a užíval si ho. Byl to totiž světový přejezd a my jsme jeli nejlepším závodním autem na světě, prostě splněný sen. Navíc mi přišlo, že mediální pozornost čtvrtečního dne byla opravdu velká. Psalo nám hodně lidí, ale tentokrát psali i lidi, o kterých jsem si myslel, že ani neví, že závodím. Noční klatovskou RZ jsme jeli v takovém opatrném, ale fajn tempu. Spali jsme asi 400 metrů od klatovského náměstí, kde byly přes noc zaparkované všechny závodní stroje. Mechanici si s námi dali večeři a jeli do vzdáleného servisu v Janovicích, kde spali v karavanu.

PÁTEK

Ráno jsme z UP jeli do servisu v Janovicích. Měli jsme celkem luxus, že jsme si mohli sednout do vytopeného karavanu, kluci nám navíc k snídani udělali i míchaná vajíčka. Hned na první RZ jsme chytli super tempo, jelo se nám uvolněně a RZ se nám moc líbila, byla převážně ve stylu Pačejov/Šumava. Posledních 5 km jsme dojížděli na defektu PZ pneumatiky, ale zas tak nás to neomezovalo, až ke konci v levých zatáčkách to hodně klouzalo. I tak byl čas na RZ hodně slušný. Problém byl v tom, že jsme před sebou měli ještě tři těžké RZ a my už měli jen jednu rezervu. Opravdu jsem měl strach, že pokud bych někde udělal další nevinný defekt nebo trefil nějaký obrubník, skončil by náš vysněný závod WRC odstoupením a čekáním někde na autobusové zastávce na náhradní kolo. RZ Strašín mi nikdy neseděla. Tentokrát bylo navíc vlhko a my měli měkký slick, což nebyla špatná volba, ale já Pirelli na vlhku nevěřil, navíc většina RZ je široká a hodně rychlá. Já se vyhýbal všem katům, kde byla jakákoliv hrana, abych neriskoval defekt. Ale neměli jsme za cíl vyhrát, ale zvládnout celou soutěž s co nejméně problémy. V pátek ráno vyrazili od dílny další dva mechanici (Kuba Urban a Mates Jonášek) s kamionem přímo do hlavní servisní zóny pod Passau, kde postavili servisní zázemí. Další mechanik (Jirka Suchánek) v pátek ráno vyrazil se svým obytným autem se svojí paní, s mojí mamkou, mojí ségrou a mým synem a mechanikem Tomášem Proboštem. Ti se stavili podívat na polední servis v Janovicích a hned pokračovali do servisní zóny pomáhat stavět servis. Druhou páteční sekci jsme také zvládli bez problémů, hlavně poslední RZ dne (Šumavské Hoštice) byla v některých místech naprosto blátivá. Chápal jsem, že šlo jet mnohem mnohem rychleji za určitého rizika, ale překvapilo mě, že špička to dokázala projet pekelně rychle a navíc bez nějakých hodin, probrzdění nebo výletů mimo trať. Pak následoval dlouhý přejezd do Německa na první klasický servis. Cesta byla dost dlouhá, tma, hodně mlhy a velký provoz, protože spolu s námi se přesouvalo i obrovské množství diváků. Byl to opravdu skvělý pocit, když jsme přijeli do servisu a konečně se sešli s celým týmem. Celý týden jednotlivé skupiny jezdily nahoru a dolů po střední Evropě a teď jsme se všichni sešli pod jedním stanem, měli jsme za sebou úspěšně zvládnuté dvě etapy a těšili jsme se na druhou půlku závodu. Po servisu jsme s Petrem jeli spát kousek od servisu. Bylo to už 5. místo, kde jsme spali, za posledních pět nocí. Ostatní (12 lidí) spali v servisu.

SOBOTA

Od německých a rakouských RZ jsem netušil, co mám očekávat, na jednu stranu byly zajímavé, na druhou stranu měly takový nezvyklý charakter delších rovin a hodně odboček. V sobotu ráno jsme nasadili nový měkký slick. Celkem nás překvapilo, že celé dopoledne byla trať vlhká nebo mokrá. Z toho jsem neměl dobrý pocit. Navíc jsme dostávali před startem zprávy, že spousta aut šla hodněkrát lehce mimo trať, dokonce jsme dostali informaci, že v jednom místě šli ven i dva předjezdci. To nám na odvaze moc nepřidalo, naopak jsem se rozhodl jet ještě opatrněji. Nebyl to úplně skvělý zážitek, jeli jsme opravdu opatrně, ale představa, že tam někde skončíme, mě přesvědčila, že si ten závod nechci pokazit. A prostě jsme jeli první velký mezinárodní závod, tak nebyla potřeba si něco dokazovat, spíše to celé projet, nasbírat zkušenosti a co nejvíce si to užít. Ale stejně jsem byl v poledním servisu na sebe dost naštvaný. Celý tým mě neskutečně podpořil a rozveselil. Odpoledne zkoušky celkem oschly, to nám taky zlepšilo náladu. Hned do první RZ po servisu jsme se celkem opřeli, vše nám vycházelo, neriskovali jsme, ale tempo bylo úplně akorát. Za půlkou RZ jsem v jedné rychlé zatáčce špatně trefil vyjetou kolej ve vytahaném štěrku, nebo spíš jsem nechtěl katovat tolik jako ostatní, to mě vyneslo ven do příkopu, kde jsme se blížili k mostku a celkem na poslední chvíli se mi nějak podařilo vrátit se na silnici a mostek minout. Asi za kilometr jsem opět na štěrku dostal smyk a bylo z toho přetočení, které asi každý viděl na videu, tam jsem musel couvat, ale hlavně se zamyslet, jaké tempo zvolit. Samozřejmě jsem si začal dávat velký pozor na zatáčky s vytahaným štěrkem, takže vlastně skoro na všechny. Etapu jsme dokončili bez problému, auto fungovalo skvěle, v každém servisu nebo přeskupení se o nás starala skupina inženýrů a techniků, kteří nám stáhli data a kontrolovali telemetrii. Večer jsme poprvé za celý týden spali na stejném místě.

NEDĚLE

Čekala nás poslední, nejkratší etapa, ale nebyla vůbec jednoduchá. Opět bylo ve většině zatáček hodně vytaháno, kulaté kamínky z tamních krajnic kloužou jako hrách, nemělo význam cokoliv riskovat. Radost pár stovek metrů před cílem Powerstage byla obrovská, projetí vysněným cílem, ještě před zastavením v časové kontrole jsme viděli, jak nám v davu lidí podél trati mával taťka a ségra naší novou vlajkou. Pak v cíli spousta rozhovorů a cesta na rampu. Dojeli jsme 18. absolutně a 10. ve třídě. Děkuji celému týmu, ale i všem lidem okolo za podporu nejen při tomto závodě. Stejně tak děkujeme i špionům Kubovi Jírovcovi a Petru Jindrovi. Poděkování fanouškům ani nelze popsat, asi to nejde porovnat ani s Bohemkou. Diváků bylo opravdu hodně, hrozně moc jich mávalo českou vlajkou, a všichni nás opravdu hnali dopředu, až mi kolikrát přišlo líto, že nepředvádím tu nejlepší jízdu.