Daihatsu bylo vždy známo především pro své minivozy, ideální pro provoz ve stísněných podmínkách japonských ulic. Už prvním vozem této značky se stal pohledný tříkolový mini sedan, úspěchem se však bohužel nestal.
Na počátku produkce mnoha japonských výrobců nebyly osobní vozy ale nákladní tříkolky, v podstatě spíše motorky s korbou nežli auta. Ty produkovaly už před válkou zejména tři velcí výrobci, Mazda, Kurogane a Hatsudoki. Po válce se výroba rozjela znovu, levné a úsporné tříkolky ostatně byly ideálním nástrojem pro obnovu zničené země. Zatímco Kurogane začalo s výrobou osobních vozidel už před válkou, v Hatsudoki se o ni začalo uvažovat teprve na konci 40. let. Už na konci 30. let však v Hatsudoki vznikl prototyp čtyřkolového vozu pro armádu s motorem o objemu 1.2 litru, který měl konkurovat podobnému vozu od Kurogane. To však zakázku nakonec vyhrálo a o vozidle od Hatsudoki se dodnes dochovalo minimum informací.
Majitel Hatsudoki zároveň plánoval začít s vývozem svých vozidel do zahraničí, k čemuž však nepasovalo poněkud obtížně vyslovitelné jméno firmy. V roce 1951 se proto firma přejmenovala na jednodušší Daihatsu a ještě ve stejný rok se představil i první osobní automobil nové značky. Daihatsu Bee, pojmenované na základě veřejné soutěže, stejně jako dřívější tříkolky firmy vyjelo s jedním kolem vepředu a dvěma vzadu, pro japonský osobní vůz zcela unikátní koncepcí.
Podvozek byl vyvinut zcela od základů jen pro Bee a nabídnul pohon zadní, nezávislé zavěšené rovnoběžníkové nápravy. Motor, benzínový dvouválec typu OHV o objemu 540 ccm o výkonu 13.5 koně, se nacházel vzadu a výkon přenášel přes třístupňovou manuální převodovku. Kvůli umístění vzadu pod kapotou bylo pro motor původně z motorky vyvinuto elektrické zapalování. Hydraulické bubnové brzdy se také nacházely jen na zadním páru kol, přední se obešlo bez brzdy. Maximální rychlost 960 kg těžkého vozu byla ostatně jen 70 km/h.
Kromě toho se nabízel i větší dvouválec o objemu 804 ccm a výkonu 18 koní, se kterým se Bee rozjelo až na 78 km/h. Zajímavé je, jak málo se dochovalo informací o produkci Bee, ani Japonci neví, zda se oba motory nabízely současně, nebo šlo o modernizaci v průběhu výroby.
Dvoudveřová čtyřmístná karosérie typu sedan byla možná inspirována podobným americkým automobilem David Divan, který se vyráběl ve velmi omezené sérii od roku 1947. Ten měl totiž motor uložený vepředu, inspirace by tedy vysvětlila zbytečně dlouhou kapotu japonského vozu. Světla Daihatsu Bee jsou kvůli požadavkům na jednodušší výrobu vystrčené do boků, oproti modernějším soudobým designům s plně vestavěnými světlomety.
Daihatsu Bee mělo být od počátku výroby určeno zejména pro taxikáře, počítalo se však i s prodejem běžným zákazníkům. Vyrobené prototypy se podrobily zkušebnímu provozu pro taxi společnosti v regionu Kansai, zkušenosti však nebyly příliš pozitivní. Největším problémem se ukázala být hnací hřídel na zadní nápravě, která nevydržela provoz na nepříliš kvalitních cestách a velmi často se lámala. Než se podařilo Daihatsu tento problém vyřešit, byla již výroba Bee u konce. Dalším problémem bylo i zavěšení předního kola, které přenášelo příliš mnoho rázů do kabiny.
Dohromady bylo vyrobeno mezi 80 a 300 kusy Bee, japonské zdroje se velmi liší v odhadech skutečně vyrobených kusů. Většina taxi verzí zmizela z cest už v roce 1956 a dlouhou dobu se vědělo pouze o jediném dochovaném kuse Bee. V 80. letech se však podařilo objevit další dva vozy, které se poté dočkaly renovace. Také je známo že modrý má menší motor a červený ten větší, co se nachází pod kapotou třetího nikdo neuvádí. Dnes červený vůz stojí v muzeu Daihatsu a modrý se v rukou soukromého sběratele účastní srazů historických vozů v Japonsku.
Na lyžování do Alp jezdí kde kdo. My jsme si pro zimní dovolenou vybrali český rodinný ideál v podobě nové Škody Kodiaq. Jeli jsme ve 4 lidech do přibližně 400 km vzdáleného Rakouska. Bohužel sněhu příliš nebylo, takže jsme neměli prostor otestovat pohon všech kol. S jakou spotřebou to plně naložený Kodiaq zvládl?
Na začátku roku 2024 dorazila na trh zcela nová, v pořadí už druhá generace tohoto modelu. Proměnou neprošel jen vzhled karoserie, ale také interiér, přičemž úpravy se dotkly i techniky – konkrétně podvozku a nabídky motorizací. V této recenzi se podíváme na to, zda nová generace skutečně představuje posun oproti svému předchůdci, který už má něco za sebou. Zároveň se zaměříme i na otázku, jak si v přímém srovnání stojí Kodiaq vůči Superbu.
Věděli jste, že čtyřkovou Octavii můžete mít s dvoulitrovým benzínovým motorem o výkonu 150 kW a pohonem 4x4? Že ne? Buďte v klidu, v nabídce je tato motorizace poměrně čerstvě, ale dnes ji pořádně proklepneme. Pokud chcete do Octavie kultivovaný benzínový motor a zároveň příjemnou dynamiku, měli byste tento agregát zvážit. Dvoulitr 2,0 TDI o výkonu 110 kW je „traktoroidní“ motor s tupou reakcí na plyn a vedle patnáctistovky 1,5 TSI o stejném výkonu příliš nedává smysl – rozdíl cca jednoho litru ve spotřebě je zanedbatelný. Dnes testovaný benzínový dvoulitr povznesl Octavii na zcela novou úroveň, co ale spotřeba a cena?
Tento oblíbený městský crossover prošel v loňském roce spolu se Scalou drobnou omlazovací kúrou. Dnes se zaměříme na Kamiq a to hned v nejvyšší výbavě Monte Carlo. Proti svým konkurentům boduje vnitřní prostorností, snadným ovládáním a také nízkou spotřebou. Vše má ovšem svou cenu, která v tomto případě není zrovna nízká. Otázka tedy zní, zda-li není lepší volbou Scala, která je ve stejné výbavě a motorizaci levnější.