Jak by to vypadalo, kdyby automobilky rezignovaly na design? Ukázkou je Quasar Unipower

Ačkoliv byste to při pohledu na vůz neřekli, jeho vzhled je ve skutečnosti dílem designéra, konkrétně Francouze vietnamského původu N'Guyen Manh Khanha, jenž si nechal říkat Quasar Khanh. Khanh se proslavil hlavně svou sérií odolného nafukovacího nábytku Aerospace, na svědomí však měl například i design několika lodí, vznášedla, nebo bambusového kola Bambooclette.

Pro svůj zářez do autoprůmyslu si Quasar Khanh vybral techniku vozu známého nejvíce jako Morris 1100 první generace, od britského BMC. Ten měl zážehový čtyřválec o objemu 1.1 litru a výkonu 48 koní pod přední kapotou. Quasar Khanh jej však na svém vozidle nastěhoval napříč nad zadní nápravu nově zkonstruovaného podvozku. Z vozu pocházela také čtyřrychlostní automatická převodovka. Nápravy, odpružení a další díly podvozku, spolu s 10-palcovými koly dostal vůz od první generace Mini, taktéž z nabídky BMC. Tím ale veškerá podobnost s Morrisem, Mini, nebo jakýmkoliv dalším běžným automobilem končí.

Na platformě o délce 162 cm a šířce 168 cm, což z vozu mimo jiné dělá asi jediný automobil, který je širší než delší, vyrostla zcela unikátní, 188 cm vysoká karosérie. Pravděpodobně hliníková konstrukce ve tvaru kvádru s tenkými sloupky byla osazena vyztuženým bezpečnostním sklem, na střeše pak navíc se sklem pohlcujícím teplo. Do vnitřního prostoru o 9.5 m3 se dalo dostat šesti posuvnými dveřmi. Jediné prvky připomínající běžný automobil jsou tak přední světla s SPZ v prostoru mezi nimi a vzadu mřížka umožňující přistup vzduchu k motoru umístěnému pod zadní sedačkou. Interiér prvního prototypu asi jako jediný vůz v historii nabízel místo pro pěti pasažérům na průhledných nafukovacích sedačkách. Volant a přístrojová deska stála kolmo před sedačkou řidiče, s pedály a ruční brzdou na podlaze kolem něj.

Na rozdíl od podobných odvážných konceptů, kterých v historii automobilů vznikly stovky a po představení strávily zbytek existence v muzeu nebo archivu výrobce, se Quasar dočkal alespoň omezené výroby. Na tu si francouzský designér najal britskou automobilku Universal Power Drives z předměstí Londýna. Universal Power Drives se specializoval zejména na výrobu specializovaných náklaďáků pod značkou Unipower, na svědomí však měli i malý sportovní vůz Unipower GT, postavený v omezené sérii na technickém základě z Mini.

Tato zkušenost pravděpodobně stála za výběrem výrobce a rok po modelu GT se tak představila produkční verze pojízdného kvádru Quasar Unipower City Car. První produkční prototyp ještě využíval nafukovací sedačky, které však byly pro později vyráběné kusy nahrazeny konvenčnějším materiálem. Také se ztenčily sloupky rámu karosérie. Technika však zůstala totožná a Quasar byl schopen i přes naprostou ignoraci aerodynamiky dosáhnout maximální rychlost 80 km/h, oproti 125 km/h u standardního Morrisu 1100. Na popojíždění ve městě to tedy bohatě stačilo. Důležitější vlastností byl ale zcela jistě velice skromný poloměr otáčení - pouhých 5.49 metru. Zcela samozřejmě chyběly jakékoliv bezpečnostní prvky, včetně bezpečnostních pásů nebo zpětných zrcátek, některé kusy však byly vybaveny alespoň jedním vnitřním zpětným zrcátkem a zřejmě i jedním stěračem. Jediným dalším prvkem v interiéru už byl jen ochranný rám před spolujezdcem.

V letech 1967 a 1968 se vyrobilo 15 kusů Quasar Unipower s cenou kolem 900 tehdejších liber, 13 kusů si však našlo klienty ve Francii. Jeden vlastnil samotný designér Khanh a občas v něm býval viděn při projížďkách s rodinou po Paříži. Dodnes se několik kusů unikátního vozidla dochovalo a získávají si zaslouženou pozornost na každé přehlídce historických vozidel, kam zavítají.