Zapomenutý parní pracant? Škoda Sentinel jezdila pomalu, ale překvapivě spolehlivě a úsporně

Skvělým příkladem parních automobilů je československý parní nákladní automobil Škoda Sentinel, který je nejen českou, ale i evropskou kontinentální raritou. A to slovíčko kontinentální je v tomto kontextu obzvlášť důležité, neboť za lamanšským průlivem se jednalo o vcelku běžnou věc.

A právě v Anglii bychom našli kořeny i našeho Sentinelu, na který koupila plzeňská škoda licenci u společnosti The Sentinel Waggon Works Ltd. Nebyla však jediná, kdo se k podobnému kroku rozhodl. V Československu to s výrobou parních náklaďáků zkusila ještě společnost Adamov-Garret, které však podnikání vydrželo jen 2 roky. To Sentinel se vyráběl od roku 1924 až do roku 1935. 

Dost už ale historie, pojďme se podívat na techniku tohoto obra. O jeho rozpohybování se staral ležatý dvouválcový parní stroj s vrtáním 170 mm a zdvihem 230 mm. Na kola zadní nápravy se při tlaku 19 atmosfér a 250 otáčkách za minutu přenášelo skrze dvojici řetězů maximálně 52 kW, tedy cca 70 koní.  Sentinel sice nebyl žádný velký silák, jeho maximální rychlost se pohybovala jen okolo 25 km/h, na korbě však dokázal uvézt v závislosti na verzi od cca 4 do 7 tun nákladu.

O dostatek páry se staral stojatý trubkový kotel s výhřevnou plochou 5,06 m2, který byl umístěn v přední části. V kotli se dalo spalovat uhlí, dřevěné uhlí, dřevo a koks, přičemž právě ten byl považován za nejvhodnější. Topič měl z kabiny přístup k zásobníku uhlí, jehož kapacita činila cca 500 kg. Parní stroj však nefunguje bez vody, která byla v tomto případě uložena v zásobníku v zadní části rámu a její kapacita byla 800 litrů. Technici si navíc pohráli se systémem přívodu vody, který probíhal kolem „výfukové" páry. Ta vodu ohřívala, takže do kotle neproudila studená, nesnižovala jeho účinnost a nezvyšovala spotřebu ani opotřebení.

Zásob si s sebou tedy Sentinel nevezl zrovna málo, ovšem nemyslete si, že by se jednalo o stroj připravený na dálkové jízdy. Opak je totiž pravdou. Akční rádiu se údajně při rychlosti okolo 15 km/h pohyboval jen okolo 40 km. Poté bylo potřeba minimálně doplnit vodu a ideálně i uhlí. Každé nové jízdě navíc předcházelo 20-minutové roztápění, před kterým ještě posádka musela zkontrolovat zásoby paliva a vody, prohlédnout důležité komponenty a stroj náležitě promazat.

S odstupem se tak může zdát, že Sentinel vlastně nebyl žádný zázrak, ovšem nevynášejte předčasné závěry. Tenhle stroj měl totiž v rukávu mnoho trumfů, díky kterým vydržel v provozu údajně až do šedesátých let. Za jejich vyřazováním však nestála ani tak zastaralost, jako hlavně nedostatek náhradních dílů.

Začněme tím, co je pro dnešní motoristy nejdůležitější: provozní náklady. Parní stroj potřeboval ke svému během jen uhlí a vodu, přičemž cena uhlí byla tou dobou minimální (zejména ve srovnání s benzínem) a voda se dala doplnit v každé druhé studně na návsi. Díky práci při nízkých otáčkách se navíc stroj pomalu opotřebovával a to přispívalo k méně časté a nákladné údržbě. Vůbec největší popularity se však Sentinelu dostávalo za války, kdy byl nedostatek pohonných hmot pro civilisty. To však topiče zajímat nemuselo. Uhlí bylo stále dost.

Sentinel byl navíc skutečně univerzálním pracantem. Plzeňská Škoda totiž zakoupila licenci na výrobu klasických valníků, ale i traktorů, sklápěček, autobusů a dokonce i železničních vozů pro cestující. Ty pak mohly být upraveny jak pro trati klasické, tak úzkokolejné.

Jeho provoz byl navíc poměrně tichý. Parní stroj instalovaný před zadní nápravou, který přenášel výkon na kola dvěma masivními Gallovými řetězy, sice klasicky syčel a občas prskal, přesto se ve srovnání s automobily té doby jednalo o skutečně tichý stroj. A dokonce i překvapivě bezpečný.

Tragické scénáře, ke kterým by mohlo dojít při nedostatku vody, teď vynechme a zaměřme se na ovladatelnost. Jelikož byl Sentinel vyráběn za první republiky, měl volant na pravé straně. Zajímavostí jsou však jeho brzdy, které byly čelisťové a brzdily pouze zadní nápravu. Pět tun vážící kolos se přesto dal zastavit i z plné rychlosti na pár metrech. To bylo možné díky tzv. reversaci, kdy se pára z kotle pustila do parního stroje proti směru jeho otáčení a vůz tak brzdil prakticky na místě.

Informace o počtu vyrobených kusů se rozcházejí, podle webu Sentinel.cz se však v Československu vyrobilo 163 kusů a dalších 56 jich bylo dodáno přímo z Velké Británie. Kolik se jich dochovalo do dnešních dnů provozuschopných a které čekají na rekonstrukci bohužel nevíme. Jedním strojem však disponuje i Technické muzeum Brno, které svému stroji dopřálo kompletní renovaci a uvedlo ho do plně provozuschopného stavu.