Japonské automobilky si v posledních dekádách osvojily pohon všech kol natolik, že jejich vozy patří k tomu nejlepšímu na světě. Víte ale, jak vypadalo první vozidlo, které se v Japonsku s tímto pohonem vyrábělo?
Od počátku třicátých let se Japonské císařství roztahovalo na nová území na západ od japonských ostrovů. Kromě Korejského poloostrova už Japonsko kolonizovalo i Mandžusko, region v současné době patřící Číně.
Jedním z poznatků japonské císařské armády ze západních bojišť byla nutnost malého, lehkého a rychlého vozu, schopného pohybovat se nenápadně na bojištích v rámci průzkumných misí. Žádné z vozidel používaných tehdejší armádou, sestávající ze zahraničních strojů a domácích civilních vozidel, však tohoto nebylo schopné. Na základě těchto požadavků v roce 1934 armáda požádala zbrojařskou divizi automobilky Toyota, aby ve spolupráci s Kurogane navrhla a vyráběla vhodné vozidlo.
Tokyu Kurogane, jedna z prvních japonských automobilek, měla v roce 1936 za sebou teprve necelých deset let zkušeností se stavbou nákladních tříkolek a traktorů. Jedním z modelů vyráběných v její Tokijské továrně byla i kopie tříkolky Harley-Davidson Servi-Car.
V roce 1936 tak začala sériová výroba vozu známého jako Typ 95, s logem Kurogane na přídí. To bylo mimochodem psané v japonském písmu Hiragana, což je pro lokální vozy nezvyklé, neboť už od počátku byla v Japonsku z kulturních důvodů pro označování automobilů vyhrazena pouze latinka. Kromě toho se na přídi skvěla i pěticípá hvězda císařské armády, symbolizující květ sakury.
Vůz se vyznačoval malými rozměry, jen 3.38 metrů na délku, s 18“ terénními pneumatikami v každém rohu, s karosérií téměř bez převisů. Ta se nabízela ve třech verzích, jako roadster pro dvě osoby, pick up a phaeton s dvoudveřovou karosérií s jedním párem dveří a stahovatelnou plátěnou střechou. Místa ale roadster ani phaeton příliš nenabídly, kromě dvou předních sedaček se mohl jeden voják posadit i na jednu uprostřed umístěnou sedačku v zadní části kabiny. Stejně tak Typ 95 nedisponoval ani žádnou formou brnění, některé však byly vybaveny kulomety.
Dvouválcový, vzduchem chlazený motor OHV o objemu 1.3 a později 1.4 litru dostával na zadní kola výkon 24 kW (32.6 koně), v případě potřeby se však dala zapojit i přední náprava. Tím se Kurogane Type 95 stal prvním sériově vyráběným osobním vozem s pohonem všech kol. Ten také vozu dodal jeho japonskou přezdívku Yonki, což znamená doslovně „čtyři síly“.
Vzduchem chlazený motor byl vybrán kvůli nedostatku čisté vody na bojištích severovýchodní Asie, a byl umístěn nad diferenciálem přední nápravy, aby byl vůz schopen průjezdů hlubšími brody. Pro lepší schopnosti v terénu byla ve předu rovnoběžníková náprava, vzadu pak listové pružiny.
Přibližně ve stejnou dobu mimochodem japonská armáda dostala k testování i prototyp většího vozu pro využití důstojníky. První Mitsubishi PX33 bylo vyrobeno ještě dva roky před Kurogane a stalo se tak prvním japonským vozem s pohonem 4x4, vyrobily se však nakonec jen čtyři kusy. V roce 1989 se kopie postavená na podvozku Mitsubishi Pajero dokonce zůčastnila a dokončila Rallye Paris Dakar.
Prvního bojového nasazení se Kurogane Type 95 dočkal v květnu 1939, kdy započala bitva u řeky Chalchyn, na území dnešního Mongolska. Tam se japonci setkali s vojsky Sovětského svazu a Mongolska a po čtyřech měsících bojů uznali porážku. Vozy Kurogane se však osvědčily a japonská armáda tak objednávala další. Dohromady bylo v letech 36-44 vyrobeno kolem 4700 kusů, které byly všechny použity ve válce v Tichomoří. Díky malým rozměrům se vozidlo vešlo do vojenského letadla Kokusai Ko-8 a bylo tak občas přepravováno na bojiště.
Po prohrané válce se Tokyu Kurogane zaměřilo na výrobu lehkých náklaďáků a dodávek. V 60. letech se firma stala součástí koncernu Nissan a později byla přejmenována na Nissan Machinery. Ta jako samostatná jednotka v rámci Nissanu vyvíjela až do roku 2006 motory využívané ve vozech Nissan.
V současné době se ví jen o čtyřech dochovaných vozech Kurogane Type 95. Jedno je v muzeu historických vozidel v Moskvě, v původním stavu bez renovace a další vlastní americký Redball Military Transport Club v Pennsylvánii. V Japonsku vlastní jeden kus muzeum automobilů v Ishikawě a druhý byl nalezen teprve v roce 2013 zapomenutý v garáži v Kyóto. Vzhledem ke stavu musel být tento kus z roku 1939 kompletně renovován, což se podařilo za pomoci veřejné sbírky, ve které bylo získáno téměř tři miliony korun. Část dílů potřebných k renovaci byla získána od ruských sběratelů vojenských předmětů a v roce 2016 byl vůz představen veřejnosti.
Mladoboleslavská automobilka Škoda Auto představila světu svůj nejnovější crossover, Škoda Epiq. Nejdostupnější elektrické auto značky se dosud ukazovalo pouze jako designová studie, nyní se ale Epiq představil v Mnichově po boku dalších koncernových kompaktních crossoverů koncernu Volkswagen. Přestože detaily ohledně výbavy a cen zůstávají tajemstvím, víme, že cena by měla začínat na částce kolem 600 000 Kč. Sériová výroba započne už příští rok.
Minulý týden nám dělalo společnost velice příjemné SUV, které skvěle vypadá, výborně jezdí, má rozumný nájezd kilometrů a nestojí majlant. Potěší především řidiče, kteří si potrpí na špičkovou ergonomii, nízkou spotřebu a velmi dobré jízdní vlastnosti. Má to vůbec nějaký háček?
Kodiaq druhé generace už nějaký čas brázdí české silnice a tak se na trhu s ojetými vozy začaly objevovat první vlaštovky. Jednu takovou jsme si v nejnižší výbavě Selection vybrali do naší dnešní recenze. Jedná se o roční auto z Mototechny s nájezdem necelých 27 tisíc kilometrů za 940 tisíc, což je proti ceně nového vozu aktuálně úspora přes 250 tisíc korun. Má to nějaký háček?
Do dnešní recenze dorazil Elroq, který si v prodejích vede od uvedení na trh velmi dobře. Většinou testujeme auta v nejvyšších výbavách, ale tentokrát jsme záměrně do testu vzali co možná nejlevnější provedení, abychom zjistili, zda-li základní verze v testu obstojí.