Válka v Evropě totiž postupovala velice rychle. Vojáci ustupující před nepřítelem tak často odpalovali mosty ve víře, že tím postup útočící armády alespoň zpomalí. Němci již od roku 1941 vyvíjeli obojživelná vozidla KDF 166 Schwimmwagen. Ta byla malá, rychlá a vojákům německé armády umožňovala rychlý přesun během průzkumných misí i během ženijních operací.
Toho si všimla i U.S. Army, která žádný malý obojživelný automobil neměla. Tak došlo k vypsání výběrového řízení, na jehož konci stál Ford GPA, častěji zvaný "Seep". Toto označení vzniklo odvozením od slov sea (moře) a Jeep.
Za návrhem "Seepu" stála společnost Sparkman & Stephens, která se primárně zabývala stavbou lodí, ale měla zkušenosti i se stavbou vojenských obojživelníků. O samotnou konstrukci se staraly společnosti Marmon-Herrington a Ford Motor Company. První společnost měla bohaté zkušenosti s výrobou pohonných ústrojí a dodala i první prototyp trupu. Ford dodal zbytek techniky, která v podstatě vycházela ze standardních Ford GPW/Jeep Willys.
To mělo zajistit dostatek náhradních dílů a zároveň urychlit výcvik posádky, která byla na Jeepy zvyklá. Zvláštnímu výcviku se ale armáda nakonec nevyhnula. Interiér "Seepu" měl totiž mnohem více ovládacích prvků, než klasický Jeep. Kromě ovládání pohonu všech kol se zde nacházela i redukční převodovka, ovládání lodního šroubu, ovládání kormidla a ovládání navijáku na přídi a zádi. O pohon toho všeho se staral 2,2 litrový čtyřválec o výkonu 60 koní.
Interiér byl z větší části shodný s modelem Willys, na řidiče ale čekal dvojnásobek ovládacích prvků. (foto: Oxyman) | foto: Wikipedia
Výroba byla zahájena v roce 1942, skončila ale již následující rok. Stroj totiž během svého nasazení budil spíše rozpaky. Byl těžší než se očekávalo a neměl příliš velké přepravní kapacity. Navíc, pokud by se přetížil, hrozilo jeho potopení. Představy o jeho využití během vylodění a rychlém zásobování postupujících jednotek až do týlu nepřítele tak vzaly rychle za své.
Chválu Seep nesklidil ani při pohybu na souší. Byl totiž těžký, pomalý a neohrabaný. Úsměvným paradoxem byla jeho neschopnost překonat mělké toky, za což mohla jeho specifická stavba. Mnohdy se tak zasekl na místech, kde se běžné Jeepy bez problémů přebrodily.
Během jednoho roku výroby vzniklo více než 12.700 kusů. Jejich největším nasazením byla pouze účast na vylodění v Itálii. Pár se jich dostalo i na bojiště severní Afriky a Pacifiku. Většina vyrobených kusů ale skončila na území Sovětského svazu, a to prostřednictvím Lend-Lease programu (Zákon o půjčce a pronájmu).
V Sovětském svazu byla tato vozidla hojně využívána. Sovětští technici navíc podle vzoru z Fordu zkonstruovali obojživelný GAZ 46 MAV. Ten se vyráběl od roku 1952 a jeho konstrukce ze "Seepu" přímo vycházela.
Originální kusy Fordu GPA, které zůstaly na území USA, byly po válce odprodány farmářům, cestovatelům či dobrodruhům. Nejslavnější z těchto cestovatelů, Ben Carlin, nakonec na svém upraveném "Seepu" absolvoval cestu kolem světa. A to po vodě i po souši.
Jiná dvojice cestovatelů se s tímto vozidlem vypravila na cestu z Los Angeles na nejjižnější bod jižní Ameriky. Později se s jiným upraveným modelem GPA vydali na dvě expedice National Geographic do Indie a Indonésie.
Od sedmdesátých let je obojživelný Ford GPA často vyhledávaný sběratelský kousek.
