Sovětská Simca a severokorejský Mercedes? Nejen Číňané kopírovali auta od zkušenějších

Aurus Senat | foto: wheelsage.org

Kopírováním vozů zavedenějších značek se v poslední době proslavily zejména čínské automobilky, které se zlozvyku dodnes nezbavily. Nejsou to však jen konstruktéří z asijské země, kteří se inspirovali u některé ze zkušenějších značek.

V historii automobilového průmyslu není kopírování ničím novým, ve svých počátcích se ho dopustily i dnes zavedené automobilky z Evropy nebo Japonska. Opel Laubfrosch z roku 1924 byl tak zřejmou kopií Citroënu 5CV, že se obě automobilky setkaly u soudu. Stejně tak je asi každému znám případ Volkswagenu a Tatry, který skončil odškodným vyplaceným moravské firmě. V článku vám ale ukážeme některé modernější případy kopírování, které nepochází z Číny.

Tata Estate | foto: wheelsage.org

Mercedes-Benz 250 TD | foto: wheelsage.org

Tata Estate – Dnes je indická automobilka Tata známá především jako vlastník Jaguaru a Land Roveru a také pro svůj model Nano, ve své době nejlevnější auto světa. V počátcích výroby aut si však Tata nepokrytě brala inspiraci u Mercedesu. Už první vůz značky, Tata Sierra, se inspiroval u soudobých Mercedesů zpracováním přídě, ale o rok novější Tata Estate je zcela nepokrytou kopií modelu Mercedes Benz T124, jen s poněkud jinými rozměry. Zejména světla na obou koncích a přední maska s rozměrným logem Tata dokazují, že nešlo o náhodu. V interiéru už samozřejmě nebylo po Mercedesu ani stopy. Pohon zadní nápravy zajišťoval dvoulitrový diesel původem od Peugeotu. Na svou dobu a zemi původu však byla Tata Estate překvapivě dobře vybavený vůz a i přes problémy s kvalitou v počátcích výroby se udržel na trhu až do roku 2000.

Bajaj Tempo Trax | foto: wheelsage.org

Mercedes-Benz 280 GE | foto: wheelsage.org

Bajaj Tempo Trax – Další indická automobilka, Bajaj Tempo, dnes už přejmenována na Force Motors, začala jako joint venture mezi indickou obchodní společností a německou automobilkou Tempo. Indická továrna tedy produkovala vozy původem od Tempo, především lehké užitkové tříkolky a dodávky. V roce 1988 však firma představila nový terénní vůz vlastní konstrukce, nazvaný Bajaj Tempo Trax. Vzhledem se vůz velmi podobal známému G wagenu od Mercedesu, v podstatě jediný výraznější prvek odlišující Trax od originálu byly jinak ztvárněné blinkry, u Mercedesu umístěné na blatnících. O to zajímavější je, že Trax od počátku využíval motory právě od Mercedesu, konkrétně dieselový čtyřválec OM616 o objemu 2.4 litru a jeho variantu s turbem. Ty byly později nahrazeny 2.6 litrovou dieselovou jednotkou, která však má také původ u Mercedesu. Stejně jako G wagen, i Trax se nabízel v několika délkách rozvoru a mnoha typy karosérie, včetně pick-upu nebo otevřených armádních verzí. I Trax po vzoru G wagenu nabídl čistě městskou luxusní verzi. Po přejmenování automobilky na Force Motors přišla i nová verze vozu, nazvaná Force Gurkha. Ta se designově lehce vzdálila originálu novým ztvárněním přídě, kupodivu však také přesunula blinkr na blatníky, přesně po vzoru G wagenu.

Moskvič 2141 Aleko | foto: wheelsage.org

Talbot 1510 | foto: wheelsage.org

Moskvič 2141 Aleko – Práce na moderním Moskviči s pohonem předních kol začaly už v polovině 70. let a od počátku se počítalo s karosérii typu hatchback, připomínající soudobou Simcu 1307. První prototypy si však zachovávaly svou identitu, jen s lehkou inspirací tvarem ve Francii. Na konci 70. let však přišel z Ministerstva nečekaný rozkaz, přikazující zbavit se dosavadních návrhů a vytvořit vůz co nejvíce podobný právě Simce 1307 (od roku 1979 Talbot 1510). To konstruktéři AZLK nepřijali zrovna nadšeně, přišlo jim to jako urážka jejich schopností, bouřit se však proti příkazu nemohli. Další prototyp moderního Moskviče, nazvaný tehdy Maksimka, už vypadal spíše jako přímý sourozenec francouzského vozu, jen s odlišnými světly a maskou. Finální produkční verze, která se na trh dostala až v roce 1986 jako Aleko, však přišla i o tuto odlišnost a stala se naprosto neskrývanou kopií Talbotu, až do takového detailu jako byla totožná Hofmeisterova křivka na D sloupku. I přes podobnost však Aleko s originálem nesdílí žádné díly, ačkoliv se často dočtete opak.

ZAZ 966 | foto: wheelsage.org

NSU Prinz 4 | foto: wheelsage.org

ZAZ 966 Záporožec – už první Záporožec, malý ZAZ 965, byl přiznanou kopií Fiatu 600, který ostatně ukrajinští konstruktéři ve svých továrnách prozkoumali do posledního šroubku, lišil se však alespoň nezaměnitelným hrbem na zádi. Následující 966 se však od svého vzoru, německého NSU Prinz čtvrté generace, lišilo ještě méně. Zejména ztvárněním zadních světel a ikonickými uchy na bocích, sloužících pro přívod vzduchu do motoru. Stejně jako NSU, i ZAZ měl tedy vzduchem chlazený motor v zádi, Ukrajinec však s 0.9 litrovým čtyřválcem oproti německému 0.6 litrovému dvouválci. I přes velmi podobný vzhled byl Záporožec o něco větší, na délku až o 20 cm. Na rozdíl od svého německého vzoru, který ukončil výrobu v roce 1973, se Záporožec s menšími facelifty udržel na trhu až do roku 1994. Mimochodem i další vůz ZAZu, hatchback Tavria, začal jako kopie, tentokrát Vauxhallu Chevette. První prototypy Tavrie byly od Brita k nerozeznání, produkční verze však nakonec zvolila originálnější design.

Pyongyang 4.10 | foto: DPRK

Mercedes-Benz 190 D | foto: wheelsage.org

Pyongyang 4.10 – nejzáhadnější vozidlo na tomto seznamu, severokorejská kopie Mercedesu 190E, je známa jen z několika málo fotografií. Vůz pravděpodobně vznikl na příkaz Kim Ir-sena, který chtěl nastartovat domácí produkci automobilů s tím, že vůz musí být také kompletně vyvinutý v Koreji. Problémem však samozřejmě byl naprostý nedostatek zkušeností místních konstruktérů, dosavadní vozy vzniklé na území Koreje byly pouze smontované CKD kity, dovezené ze Sovětského svazu. Jako vzor tedy posloužil vůz dostupný na místě, Mercedes Benz 190. Ten byl rozebrán a do šroubku prostudován, většina dílů okopírována a složena zpět do nového vozu, na pohled téměř totožného s německým originálem. Takto vzniklo několik prototypů mezi roky 1987-1989 se jménem Pyongyang 4.10 a zřejmě také Kaengsaeng 88. Tyto vozy byly poté vyfoceny několika turisty v Severní Koreji a podle dostupných informací vozům chyběly detaily jako topení, klimatizace nebo zrcátko na straně spolujezdce. V polovině 90. let se japonským turistům podařilo vyfotit další vůz, pojmenovaný Paektusan, podle posvátné hory severokorejského režimu, který vypadal totožně jako Mercedes 190, je však možné, že šlo jen o přeznačkovaný skutečný Mercedes.

GAZ 13 Čajka | foto: wheelsage.org

Packard Patrician | foto: Wikipedia.org/Rex Gray

GAZ 13 Čajka – Sovětská reprezentativní limuzína, určená těm níže postaveným představitelům režimu, kteří neměli nárok na vozy od ZILu, byla představena v roce 1958. Stejně jako mnohé dřívější produkty GAZu i Čajka vznikla na základě amerického originálu, tentokrát zejména u Packardu Patrician modelových let 1955 a 1956. Zejména zpracování přídě odpovídá originálu téměř perfektně, GAZ se však více odlišuje přidaným oknem v C sloupku a některými detaily zádě. Vozy se velmi podobaly i rozměry, Packard však nabídl větší osmiválec o objemu 6.2 litrů oproti 5.5 litrovému osmiválci Čajky. Pro Packard znamenal rok 1956 konec produkce vlastních automobilů a další vozy s touto značkou už sestávaly jen z přeznačkovaných Studebakerů. Čajka oproti tomu vznikala až do roku 1981 a kromě sedanu se vyrobilo i pár kusů kombíku a kabrioletu. Dohromady vzniklo 3179 kusů GAZ 13, oproti 9127 Patricianů, které stihl Packard prodat během pouhých dvou let produkce.

Aurus Senat | foto: wheelsage.org

Rolls-Royce Phantom | foto: wheelsage.org

Aurus Senat – Nejnovější ruská vládní limuzína byla představena veřejnosti teprve v létě 2018 a na jejím vývoji se kromě státního výzkumného institutu NAMI podílelo také Porsche. Na pohled zaujme rozměrná karosérie nápadnou podobností s Rolls Roycem Phantom, zejména ve ztvárnění přídě s rozměrnou vertikální maskou chladiče a hranatými světly. Jasná podobnost je ale také ve tvaru profilu a C sloupku a také tvarování zádě, ačkoliv s odlišnými světly. Rozdílem je zejména tradiční otevíraní dveří u Aurusu a jiná okna zadních dveří, interiér pak jde zcela vlastní cestou a oproti Britovi nabízí Rus mnohem modernější zpracování. Také v motorovém prostoru je jasný rozdíl, Aurus Senat disponuje osmiválcem o objemu 4.4 litru, oproti 6.75 litrovému dvanáctiválci Phantomu.

Lada 1111 Oka | foto: wheelsage.org

Daihatsu Mira | foto: wikipedia.org/TTTNIS

Lada 1111 Oka – Nejmenší Sovětský vůz měl na trhu nahradit jak vozítko pro invalidy SeAZ 3D, tak částečně i ZAZ 966 Záporožec. Nový lidový vůz se začal vyvíjet už v 70. letech v automobilce VAZ, ve spolupráci s konstruktéry SeAZ. Projekt 1111 měl nabídnout pohon předních kol, se kterým měl VAZ zkušenosti z vývoje prototypu VAZ E1101. Měl také disponovat malým a jednoduchým motorem, konstruktéři tedy v podstatě rozpůlili čtyřválec z nového modelu 2108 Samara, čímž vznikl dvouválec o objemu 650 ccm, později využitý v sériovém voze. Pro design si ve VAZu vzali inspiraci v Japonsku, konkrétně u Daihatsu Mira druhé generace. Tomu se Oka podobá téměř do detailu, včetně téměř totožných rozměrů. Určitou inspiraci Oka nezapře ani v interiéru. Oka se na trh dostala až v roce 1988 a s úpravami se udržela ve výrobě až do roku 2008, kdy už pod kapotou pracoval čínský tříválec vyráběný u FAW. Elektrická varianta vozu, Oka NEV ZEV se mimochodem oficiálně prodávala i v USA, jako asi jediný ruský vůz v historii.

Daihatsu Mira Gino | foto: wikipedia.org/TTTNIS

Morris Mini-Minor | foto: wheelsage.org

Daihatsu Mira Gino – I japonská Mira, která se ve druhé generaci stala vzorem pro Rusy, se sama v několika verzích inspirovala u konkurence. Specifikem japonského trhu je tvorba speciálních edicí sériových vozů, se stylovějším retro designem. Mezi příklady patří třeba Nissan Pao nebo Figaro, Suzuki Alto Lapin nebo celá produkce automobilky Mitsuoka. Nejznámějším případem je ale asi Daihatsu Mira Gino, který se inspiroval u britského Mini. První generace z roku 1999 nabídla velmi podobné tvary jako originální britský minivůz, jen v pětidvéřové karosérii. Druhá generace se pak už inspirovala u moderního Mini, s velmi podobnými světly i maskou, ale opět s pětidvéřovou karosérií, které samotné Mini nenabídlo až do roku 2013. S příchodem následující generace se stylová Mira přejmenovala na Mira Cocoa a nabídla originálnější design, tentokrát lehce inspirovaný Renaultem 4.

Doporučit článek

Diskuze:

Počet příspěvků: 0 Přidejte vlastní názor…

Další zprávy