Evropská Unie se sveřepě snaží redukovat objem vypuštěných skleníkových plynů. Po pokutách za přílišné emise u aut a například zákazu klasických žárovek nyní zachází pravděpodobně nejdále. Zvažuje zákaz spalovacích motorů ve městech a to už za 40 let.
Zatím jde pouze o diskuzní projekt, tedy nikoliv direktivu, nicméně představou EU je, aby do roku 2030, tedy za dvacet let, jezdilo ve městech 50 % bezemisních vozidel a za dalších dvacet let by jich mělo být již 100 %. Vzhledem k tomu, že při libovolné cestě je (a pravděpodobně i bude) velmi obtížné se úplně vyhnout městům, jedná se de facto o pohřbení spalovacích motorů jako takových.
Celý projekt jde ještě dále než jen do oblasti osobní dopravy. Letecká doprava by měla v roce 2050 obsahovat poloviční podíl nízkouhlíkových složek, lodě by měly být o 40 % úspornější a polovina kamionů by měla ze silnic zmizet a přesunout se na koleje. Ostatně, na koleje by se měla přesunout i dálková osobní doprava.
A proč to všechno? Evropská Unie se chce zejména zbavit závislosti na ropě z politicky nestálých oblastí. Otázkou však zůstává, zda se nestane ještě problematičtější těžba niklu a lithia, bez kterých se zatím současné elektromobily neobejdou. Dodejme, že nikl se těží především v Kanadě v obřím dole Sudbury, další naleziště se nacházejí například v Rusku, Indonésii a na Kubě. Lithium se nachází zejména v Bolívii a Chile, v menší míře také v Číně a USA, nová ložiska byla objevena v Afghánistánu.
Ať už budeme jezdit na elektřinu nebo na vodík, otázkou zůstává také výroba takovéto energie. Celá věc se stává ještě zajímavější v konfrontaci s aktuální realitou, kdy se mnohé státy, zejména Německo a Rakousko, předhánějí v tom, kdo bude ostřeji vystupovat proti jaderným elektrárnám. Jejich případné masivní odpojování by znamenalo výpadek značné části elektřiny vyráběné v Evropě, přechod z ropy na elektřinu by naopak znamenal růst spotřeby v řádech desítek procent. Kde tuto elektřinu vzíti je otázkou.
Problém nezachrání ani vodík. Ten se v současné době vyrábí ze tří čtvrtin z ropy a zemního plynu, nicméně jeho výroba z vody si žádá elektrolýzu (dnes řádově jednotky procent spotřeby) a tedy opět elektrickou energii, popřípadě značné teplo. Projektované jaderné elektrárny IV. generace by mohly produkovat vodík jako odpadní produkt, ale dočkáme se jich i přes politický tlak?