Musím se přiznat, že při představení nového Fiatu 124 Spider jsem byl mírně zklamaný. Ne, že by se mi vzhled italského elegána, postaveného na bázi skvělé Mazdy MX-5, nezamlouval, ale čekal jsem asi něco jiného. Něco, co by více odkazovalo na jeho slavného předchůdce z šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Proto jakmile se naskytla možnost setkat se s Fiátkem 124 Spider z minulého století, neváhal jsem ani minutu a naplánoval si setkání s jeho majitelem.
"Je to jako s holkou"
„Auto vás musí zaujmout, to je jako s holkou, prostě tě musí dostat.“ Tak zní odpověď pana Jiřího, na mou otázku, proč si pořídil zrovna Fiat 124. S tímto tvrzením nelze než souhlasit. Při pohledu na elegantní karoserii z dílny Pininfariny v jasně červené barvě s originálními litými koly Abarth se musí rozklepat kolena snad každému milovníkovi aut. Tato vizáž ale nebyla zadarmo. Dle slov majitele byl při zakoupení vůz v naprosto katastrofálním stavu, hlavně co se týče karoserie. Kompletní renovace si vyžádala značné úsilí, nemalé finanční náklady a dva dlouhé roky, během kterých si pan Jiří musel nejednou vyslechnout výčitky své drahé polovičky, že v garáží tráví příliš mnoho času. Odměnou za překonání těchto obtíží, které se pojí s renovací veterána, jsou obdivné pohledy, které pana Jiřího často pronásledují. „Lidi se otáčej, hlavně malí kluci se koukaj, ale že by se za ním otáčely osmnáctky to ne, dneska mají holky úplně jiný svět a starý pekáč je nezajímá, to by muselo být placatý, mít široký gumy a dělat velkej kravál, až pak je to zaujme.“ Komentuje pan Jiří mou otázku, zda-li manželka není někdy zneklidněna zájmem o něj a jeho vůz.
Z Čech do Kalifornie
Konečně nadešel čas na usednutí do fiátku a vydat se na krátkou, ale o to intenzivnější projížďku. Mé pozadí je více než poctěno překvapivě pohodlnými sedadly. V porovnání s moderními vozy, přeplněnými aktivními či pasivními bezpečnostními prvky, působí dvoubodové bezpečnostní pásy spíše jako placebo než jako bezpečnostní element. Na druhou stranou takovou volnost, jako nabízejí tyto pásy, jsem ve voze ještě nezažil. Tento pocit jen umocňuje nekonečná obloha, klenoucí se nad mou hlavou. Když se rozezní čtyřválcové srdce vozu o objemu 1,8 litru, přebíhá mi po mráz po celém těle.
Nezaměnitelně italský zvuk je pln nadšení a vášně, která dokáže vaši mysl okamžitě přenést ze středočeské vesničky na prosluněné pobřeží Kalifornie. Pro nadšence do aut je jen sezení v takovém skvostu požitkem a to jsme se ještě ani nerozjeli. To se ovšem rázem mění a teprve teď začíná ta pravá symfonie emocí. Celý vůz je neuvěřitelně komunikativní. Každou buňkou vašeho těla přesně cítíte co se v danou chvíli děje. Fiat je navíc neobyčejně kultivovaný.
I na rozbité okresce při rychlosti 90 km/h neztrácí na výtečném jízdním komfortu a to jak po stránce podvozkové, tak i co se týče hluku v interiéru. I při této rychlosti jsme schopni vést rozhovor bez výraznějšího zvyšování hlasu a to nám pro zlepšení již tak skvělé nálady vyhrává rádio. Průjezdy zatáčkami jsou na širších pneumatikách, kterými pan Jiří svůj Fiat obdařil, skutečným požitkem. Auto na silnici drží jako přibité. Pomalu se blíží konec krátké projížďky. Naposledy se rozhlížím po skromně vybaveném interiéru s myšlenkou, jak muselo být úžasné se s podobným kabrioletem projíždět krajinou v sedmdesátých letech.
Radost, kterou nic jiného nepřinese
Na setkání s panem Jiřím a jeho malým červeným skvostem budu rozhodně dlouho a velice rád vzpomínat. Ostatně celou dobu, kdy pro vás tyto řádky sepisuji, mám na rtech ten poťouchlý úsměv, jako bych opět seděl v nejúspěšnějším sporťáku, který kdy Fiat vyrobil, a užíval si jiterního zpěvu výfuku, větru ve vlasech a radosti v duši, kterou vám nepřinese nic jiného, než jízda s italským kabrioletem za slunného počasí.
Velice děkujeme panu Jiřímu za ochotu a čas, jenž nám věnoval.