TEST: Toyota Verso 2.0 D-4D – universální služebník

Japonské slovo Toyota je už řadu desetiletí symbolem pro solidně postavená, nepříliš nápaditá ale zato takřka nesmrtelná japonská auta s puncem spolehlivosti. V posledních letech se k těmto zažitým klišé přidávají i pro někoho módní hybridní technologie avšak na špičkové úrovni. Nové Verso je už na první pohled typickým zástupcem prvně jmenovaných.

EXTERIÉR

Vnější silueta vozu se od Corolly Verso téměř nezměnila. Ale proč měnit něco, co funguje. Na druhou stranu filosofie Toyoty s příklonem ke konzervativní klientele si kvůli tomu jen obtížně hledá cestu k novým a zejména mladším zákazníkům. A to je případ i modelu Verso. Závistivé sousedy s ním určitě nenaštvete a při průjezdu rušnou ulicí jen těžko zaznamenáte jediný obdivný pohled. Pokud vůbec nějaký. Ne každý má ale nízké sebevědomí a potřebuje si jej uměle navyšovat nejrůznějšími Cayenny.

Designem tedy Verso nepřekvapí. Jednoduchým tvarům vévodí masivní příď s maskou chladiče inspirovanou větším Avensisem. Poznávací znamení nového Versa při pohledu z boku tvoří dlouhý prolis táhnoucí se vlnovkou od předního kola k zadním dveřím, kde se zvedá a pokračuje spolu s negativně skloněným sloupkem až k odtrhové hraně nad zadním oknem. Na samotné zádi se toho příliš nezměnilo a stále ji dominují svítilny s čirou optikou vyboulené široko od karoserie.

INTERIÉR

Uvnitř je auto skutečně velmi prostorné. Na délku, šířku ba ani výšku si žádný z cestujících stěžovat nebude. Vzadu naleznete tři plnohodnotná sedadla, která lze samostatně posouvat, sklápět, vyjímat a dokonce i měnit sklon jejich opěradel. Variabilitě se meze nekladou. Na opěradlech těch předních jsou navíc k dispozici vyklápěcí stolky. Přední sedačky jsou rozměrné a pohodlné i na delší cesty a potěší také příjemná pozice za volantem, který dobře padne do rukou a lze z něj navíc ovládat audio či telefon. Regulaci tempomatu má na starosti páčka pod volantem, kde najdeme i jinde stále opomíjený kolenní airbag pro řidiče.

Řadicí páka je vsazena do vyvýšeného středového panelu, jehož povrch tvoří převážně stříbrný plast či hliník s na pohled zajímavou strukturou. Plasty na zbytku palubní desky jsou sice lacině šedé a náchylné na poškrábání, ale na jejím vrchu překvapivě měkčené. A kvalita zpracování? Přesně taková, jakou byste od Toyoty čekali. Nikde nic nevrže, na cokoliv sáhnete, působí bytelně a rozhodně nemáte pocit, že vám první páčka zůstane v ruce. Už při pouhém otočení ovladačem rádia vám bude jasné, s kým máte tu čest.

Zajímavě vyřešeny jsou palubní přístroje, které jsou sice klasické analogové, ale konstruktéři je umístili do samostatných tubusů na střed palubní desky. Ty jsou kvůli lepší čitelnosti výrazně natočeny směrem k řidiči, což má i jeden vedlejší a ryze praktický efekt. Spolujezdec(kyně) nevidí, jak rychle jedete a nekafrá vám do řízení... tedy alespoň ne tolik. Co bohužel tuto výhodu naprosto degraduje, je jejich podsvětlení. Japonci zřejmě nepočítali s tím, že ve světě funguje něco jako celodenní svícení a spolu se zapnutím světel veškeré podsvícení výrazně pohasne. To je fajn v noci, kdy by vám jinak ostré oranžovočervené barvy unavovaly oči, ale horší za slunného dne, kdy máte problém na palubním počítači přečíst každičké písmenko. Škoda, že si s tím český importér nějak neporadí, celkový dojem z interiéru by byl ještě o fous lepší. Za ne zrovna šťastný pokládám i ukazatel okamžité spotřeby, který je indikován formou úsečky s kótami 0, 10 a 30 l/100 km. Navíc má mizerné rozlišení, takže odhadnout, zda jedete za 6 či 7 litrů, je nad síly většiny z nás. Jedinou alternativou je tak resetování počitadla průměrné spotřeby a sledování první nové hodnoty.

Zavazadlový prostor pojme v základním uspořádání 440 litrů, po sklopení zadní řady až 1645 litrů. Hodně místa je i pod dvojitou podlahou, které lze za příplatek 20.000 Kč zaplnit třetí řadou sedadel. Důkazem, že konstruktéři mysleli hlavou, je schovka v zavazadelníku sloužící k uložení krycí rolety, kterou tak nemusíte nechávat doma v garáži nebo složitě prostrkávat interiérem mezi hlavami cestujících. Skvělá je i přihrádka pod loketní opěrkou, která bez problémů pojme dvě velké PET lahve. Ty můžete ale umístit i na tradiční místo do dveří. Odkládacích míst vůbec je ve Versu celá řada, takže nerudovskou otázku „Kam s ním?“ budete řešit minimálně. Za zmínku stojí dvě uzavíratelné a klimatizované přihrádky přes spolujezdcem.

MOTOR A SPOTŘEBA

Naftový přeplňovaný čtyřválec 2.0 D-4D disponuje vzhledem k objemu nijak oslnivým výkonem 93 kW(126 k). Jeho přednosti ale hledejte jinde. Přestože je vrchol točivého momentu 310 Nm k dispozici v rozpětí mezi 1800 a 2400 ot./min., můžete se na něj spolehnout o i několik stovek otáček níž. Rozjezdy na dvojku? Žádný problém, agregát si s tím bez větších protestů poradí. Pružnost motoru tak patří mezi jeho největší trumfy.

Tím dalším je spotřeba. Při běžné jízdě bez sklonů ke Greenpeace či ekoteroristům nám palubní počítač ukázal průměr 6,6 litru. A znamenitě si díky šestirychlostní převodovce vede i na dálnici, kde při 130 km/h spotřebuje méně než 5,5 litru na 100 km a točí cca. 2250 otáček. Mimo dálnici pojedete při svižné jízdě kolem 8 litrů, s lehkou nohou není problém srazit jeho apetit pod litrů 5. A to je na takhle velké auto s dvoulitrovým motorem výborná hodnota.

Třetím trumfem naftového Versa je odhlučnění motoru. Při nejčastěji využívaných otáčkách o něm nebudete ani vědět a projevovat se začne až někde nad 3000. I tak ale nejde o žádný nepříjemný soundtrack, zní příjemně měkce a kultivovaně.

JÍZDNÍ VLASTNOSTI

Chování na silnici je přesně takové, jaké by v téhle kategorii aut mělo být. Podvozek je komfortní a jeho akustické utlumení si zaslouží jedničku. Téměř všechny nástrahy českých silničářů jsou jím eliminovány a do karoserie se přenášejí jen zřídka. Dobrou zprávou je, že měkké naladění není v rozporu se stabilitou.

Podvozek je stejně jistý na dálnici i na klikatých okreskách a dokud nebudete tlačit na pilu, nemáte téměř šanci poznat, že vzadu nepracuje víceprvková náprava. V ostře najetých zatáčkách se ani příliš nenaklání, chová se předvídatelně a žádné záludnosti od něj nečekejte. Řazení i řízení jsou veskrze průměrné a do kolen vás rozhodně nedostanou. Ale sakrovat taky nebudete.

Překvapivě dobře se s autem jezdí i po městě. Díky vyššímu posedu, rozměrným zrcátkům a velkému rejdu není ani manévrování v centru Prahy nic složitého. Třebaže alespoň zadní parkovací senzory by se u MPV dlouhého téměř čtyři a půl metru hodily. Stejně tak výhled šikmo vpřed není kvůli silnému A sloupku úplně ideální, i když se Japonci snažili tento neduh vylepšit malým trojúhelníkovým sklem.

ZÁVĚR

Toyota Verso je více než důstojným nástupcem modelu Corolla Verso. Uvnitř nabízí hodnotněji působící interiér, navenek zase ladnější křivky. To důležité se ale nezměnilo. Stále jde o nadprůměrně pohodlné, prostorné, relativně úsporné a kvalitně postavené rodinné auto s nadstandardní bezpečností výbavou, které byste neměli při rozhodování o novém přírůstku do rodiny jen tak minout. Verso je zkrátka Toyota se vším všudy, v dobrém i ve zlém. Jen těžko se pro něj rozhodnete jinak než hlavou. Srdcem se totiž kupují úplně jiné značky.