Princip hybridních automobilů je všem dobře známý, kombinace spalovacího motoru se slabším elektromotorem má dopomoci k efektivnějšímu provozu a tím menší spotřebě. Taková auta vznikala dokonce už na konci 19. století, kdy je vyráběl rakouský konstruktér Jacob Lohner, později ve spolupráci s Ferdinandem Porsche. Trvalo však téměř sto let, než se první hybridní vůz dostal do sériové produkce. Pokusy probíhaly ale třeba i v 80. letech a stály za nimi jak známé automobilky, tak i výrobci produkující pouze komponenty.
Briggs & Stratton je jedním z největších výrobců spalovacích motorů na světě. Jejich malé motory jsou však určeny spíše pro sekačky nebo traktory. V roce 1980 se ale tato firma pokusila postavit vlastní automobil, využívající malý benzínový dvouválec o výkonu jen 18 koní. Ten by sám sotva stačil pro pohon osobního vozu, konstruktéři jej ale spárovali s elektrickým motorem o výkonu 8 koní. Ani celkový výkon hybridního systému tak nebyl zrovna závratný.
Pro ušetření nákladů na vývoj byl jako podvozek pro koncept využit základ malé šestikolové elektrické dodávky Marathon z Kanady. Použití šestikolového podvozku mělo své opodstatnění, akumulátor uložený v zádi totiž vážil téměř půl tuny. Pouze přední ze dvou náprav na zádi byla poháněna, druhá sloužila pouze pro lepší rozložení hmotnosti. Převodovka, přenášející výkon ze spalovacího motoru, pocházela z Fordu Pinto, stejně jako další díly včetně hnané nápravy. Akumulátor bylo možné nabíjet z nabíječky, šlo tedy dokonce o jeden z prvních plug-in hybridů.
Jedním z využití šestikolového podvozku byla také možnost vytáhnout celý akumulátor i s třetí nápravou ven a rychle jej nahradit novým a nabitým. Šlo tak o jeden z nejstarších pokusů o výměnu baterií, o což se o mnoho let později pokusila třeba i Tesla.
Karosérie byla pro snížení váhy vyrobena z laminátu a všechny okna kromě čelního z plexiskla. Design odpovídal době vzniku, hranaté kupé se podobalo na tehdejší VW Scirocco, samozřejmě až na počet kol. Podoba není náhodná, z německého vozu totiž pocházelo čelní okno i dveře. Celková váha auta tak nakonec dosáhla jen asi 1,5 tuny.
To vzhledem k nízkému výkonu znamenalo ne zrovna zábavnou jízdu. Maximální rychlost v hybridním módu byla jen asi 110 km/h a zrychlení z nuly na 65 km/h trvalo přes minutu pouze s dvouválcem, v hybridním módu pak o poznání lepších 21,9 sekundy. Dojezd s využitím elektromotoru v hybridním režimu byl 50 - 100 kilometrů, poté si musel malinký dvouválec vystačit sám. Na jednu nádrž ujel dalších 350 - 450 kilometrů. Nabití akumulátoru zabralo 6-8 hodin.
Jak je tedy vidět, v roce 1980 ještě technologie nebyla dostatečně připravená na příchod hybridních automobilů. Také z tohoto důvodu se Briggs & Statton nikdy nedostal do výroby, i když už od počátku šlo spíše o koncept prezentující nový model benzínového dvouválce firmy. Automobil se však zachoval dodnes a je ve sbírkách výrobce.