Na počátku 70. let potřeboval Michelin testovat pneumatiky pro nákladní vozy ve velkých rychlostech, z kvůli rizikům spojeným s prasknutím pneumatiky se však společnost chtěla vyhnout testování přímo na náklaďácích. V roce 1972 tedy padlo rozhodnutí postavit testovací automobil, na kterém nebude testovaná pneumatika ohrožovat bezpečnost posádky.
Nešlo přitom o první testovací vůz postavený Michelinem, už v roce 1958 vznikla testovací verze nákladního Willeme WR8. Ten díky speciální aerodynamické karosérii, mimochodem využívající přední okno z Citroënu DS, a osmiválci o objemu 18 litrů, dokázal vyvinout rychlost až 150 km/h. Ještě než Michelin postavil vlastní testovací okruh, byl Willeme WR8 využíván na italských dálnicích, které v té době ještě neměly omezenou rychlost.
Při výběru základu pro nový a rychlejší testovací stroj měl Michelin snadnou volbu, v té době mu totiž ještě patřil majoritní podíl v Citroënu, který převzal hned po smrti André Citroëna v roce 1935. Ze soudobé produkce se pro projekt nejvíce hodila kombi verze modelu DS. Vzhledem k plánovanému využití především na testovacím okruhu Michelinu Ladoux se vývojáři nemuseli držet zkrátka.
Výsledný vůz si tak z Citroënu DS ponechal jen některé detaily, jako přední světla a část kabiny se dveřmi, původní nezůstal dokonce ani interiér. Stejně tak technika musela být samozřejmě nahrazena. Vůz stál na novém mohutném rámu a dostal zadní tři nápravy z Peugeotu 504 a obě přední nápravy se kvůli lepší manévrovatelnosti natáčely. Všechna kola pocházela z dodávky Citroën H-type. Kupodivu ale zůstalo standardní hydropneumatické odpružení od Citroënu, pomáhající udržet konstantní světlost vozu.
Výsledek dostal jméno PLR, neboli Poids Lourd Rapide, francouzsky rychlý náklaďák. Běžně se mu však přezdívalo Mille Pattes, tedy stonožka. Ostatně při pohledu na 7.32 metrů dlouhý a 2.45 metrů široký stroj s deseti koly se této přezdívce ani nelze divit.
Vůz samozřejmě přišel i o standardní motor nabízený pro DS. I díky využití balastu totiž vůz vážil přes 9 tun, aby byl schopen lépe simulovat podmínky nákladního vozu. Proto se do zadní části nastěhovaly vedle sebe dva motory od Chevroletu, konkrétně V8 Big block z Corvette C3. Dle různých zdrojů mělo jít buď o verzi s objemem 5.7 litru, nebo novější o objemu 7.2 litru. V obou případech však každý z motorů nabízel přes 350 koní výkonu. K samotnému pohonu auta však sloužil pouze jeden motor, který dokázal dostat těžké vozidlo až na rychlost 180 km/h. Z tohoto důvodu má také vůz na zadní části ony výrazné přívody vzduchu, pomáhající uchladit oba motory. Spotřeba takového monstra byla samozřejmě enormní, proto se ve voze nachází hned dvě nádrže, každá o objemu 90 litrů.
Druhý motor sloužil k rozpohybování a ovládání toho nejdůležitějšího prvku vozu. Hned za kabinou se totiž na otočném hydraulickém rameni nacházelo testovací kolo, veliké dostatečně i pro větší pneumatiky. Během jízdy bylo možné měnit polohu testované pneumatiky, čímž se simulovaly různé varianty jízdy či nákladu.
V současné době se vůz již nepoužívá pro svůj původní účel a většinu času tráví ve firemním muzeu Michelinu v Clermont-Ferrandu. Občas se však podívá na akce, kterých se Michelin účastní. Jako show car totiž dokáže dodnes upoutat pozornost.