Praga V3S se zrodila v těžkých 50. letech, kdy už bylo jasné, že přesluhující model Praga RN/RND, vyráběný od roku 1933, nemůže stačit potřebám armády ani společnosti. Rozběhl se tak dvouletý vývoj, na jehož konci stál plně funkční prototyp Pragy V3S, zbavený všech problémů a závad. Ten měl vzduchem chlazený naftový šestiválcový motor o výkonu 75 kW (102 koní), jehož původ nalezneme v motoru V12 Tatry 111. Pro Pragovku byl tento motor de-facto rozpůlen. Šasi, na kterém V3S stojí, je silně inspirováno náklaďáky používanými během druhé světové války vojsky USA i SSSR. Zdůrazňujeme, pouze inspirovaný, konstrukce V3Sky je totiž skutečný originál.
Díky specifické konstrukci měla Vejtřaska neskutečné terénní schopnosti. Dokázala přebrodit až metr hlubokou vodu či zdolat 40 cm vysokou kolmou překážku. To vše díky nápravám umístěným vysoko nad osou otáčení kol. Co však představovalo výhodu v terénu, omezovalo Pragovku na silnici. Tam totiž směla jet rychlostí pouhých 60 km/h, jinak by mohlo dojít k poškození pohonného ústrojí, které mohlo mít fatální následky.
Vejtřaska byla koncipována pro převoz až 5 tun materiálu po zpevněných silnicích, 3 tun po nezpevněných nebo převozu až 22 vojáků na korbě. Díky dvojmontáži kol na zadních nápravách navíc dokázala skvěle rozložit svou váhu v rozbředlém terénu a neměla tak problémy se zapadáním. Pokud se dostala do terénu, který se zdál být nad její limity, mohl řidič použít redukční převodovky. Ty pak Pragovce pomohly zdolat i stoupání neskutečných 75%. Pamětníci a milovníci tohoto vozu navíc rádi dodávají, že kde neprojde kamzík, tam projde ruský partyzán. A kde neprojde ruský partyzán, tam ho odveze Vejtřaska.
Cestovní komfort ve VSce byl však tragédií. Uřvaný motor byl totiž umístěn takřka v kabině řidiče, špunty do uší tak byly vítaným společníkem při dlouhých cestách. Sedačka řidiče navíc nebyla až do modernizace odpružena, převodovka postrádala synchrony a řízení chyběl posilovač. Se zatáčením tak občas musel pomáhat i spolucestující a řazení probíhalo vždy s dvojitým vyšlápnutím spojky. Podřazování pak s meziplynem.
I přes všechny neduhy byla ale Vétřieska neskutečným pracantem, který si přízvisko legendární po právu zaslouží. Vyráběla se dokonce v 60 různých variantách, a to až do roku 1990. V armádě přitom sloužila v omezeném počtu až do roku 2016, kdy byly poslední kusy nahrazeny Tatrami 810 a 815.
Nejpočetnější varianty zahrnovaly valník a korbu. Existovaly však i speciální štábní nebo chemické nástavby. Svůj prostor dostali i mechanici, ti totiž obdrželi VSku s plně vybavenou dílnou. Civilní sektor se dočkal zvláštní nástaveb v podobě cisterny pro hasiče, jeřábu ale i nechvalně proslulého fekálního vozu.
Nezdolná Pragovka nás reprezentovala i v zahraničí. Kromě několika expedic, uskutečněných převážně za socialismu, jejichž cílem bylo navázání obchodní spolupráce a reprezentace kvalit, se V3Sky podívaly do světa i jako armádní speciály. Účastnily se totiž misí AČR v bývalé Jugoslávii i operace Pouštní bouře. V obou případech šlo převážně o vozy chemického útvaru. Hlučné a staře vypadající Vejtřasky zprvu sklízely posměšky z řad vojáků ostatních armád. Traduje se, že čeští vojáci museli čelit i otázkám typu "Z jakého muzea jste to vyhrabali?". Po krátkém čase si ale VSky vysloužily i jejich úctu. Jejich vzduchem chlazené šestiválce byly totiž odolné jakýmkoliv teplotám, poradily si s každým terénem a jejich konstrukce byla doslova blbuvzdorná.
PV3s se navíc dočkala i exportních úspěchů. Kromě kusů, které sloužily v extrémních podmínkách východního bloku, byly často exportovány varianty s armádní výzbrojí. Skvělým příkladem je projekt Ještěrka, což byla pancéřovaná V3S s dvouhlavňovým protiletadlovým kanónem na korbě. Tato varianta se dočkala exportu do Jugoslávie, Lýbie a Iráku. Ačkoliv šlo původně o protiletadlovou zbraň, často byla používána k boji s pěchotou. Díky své přesnosti, kadenci a průraznosti se brzy stala větším postrachem, než tanky.
Celkově se vyrobilo přes 135 000 kusů Vétřiesek s různými nástavbami a pro různé trhy. Úspěchů, kterých Praga V3S, dosáhla je mnoho. Tím největším však nejspíš zůstává fakt, že jde o nejdéle vyráběný československý náklaďák, po kterém je neustálá sháňka. Lidé zkrátka Vejtřasku milují, a nelze se jim divit.