Dvoumotorová třída A to do série neměla daleko, chválil ji i Häkkinen

Mercedes-Benz A 190 Twin je dvoumotorovou variantou praktického hatchbacku. | foto: elchfans.de

Známí neznámí – První Mercedes-Benz třídy A se na trhu příliš neohřál a už měl za sebou skandál s neúspěšným losím testem. Ten se mu i díky standardnímu montování ESP a úpravám na podvozku povedlo úspěšně překonat a svou karosérií někde na půl cesty mezi hatchbackem a MPV dokonce zaujmout nejednu rodinu. Jediné, co s o autě nedalo říct, že bylo příliš sportovní. Změnit to měla dvoumotorová verze z konce roku 1998.

Vyrobit dnes auto se dvěma motory není nic neobvyklého, pokud do toho tedy zapletete elektromotor. Hybridní čtyřkolky totiž velmi často fungují na principu spalovacího motoru vpředu a elektromotoru vzadu, čisté elektromobily pak mají čas od času elektromotor v každém kole. Postavit ale klasické spalovací auto se dvěma pohonnými jednotkami je i dnes záležitostí prakticky pouze tunerů. Stačí vzpomenout třeba na šílenou přestavbu Škoda Octavia RS, která ve sprintu porazila prakticky jakýkoliv supersport. Přesto historie pamatuje i pár továrních přestaveb na dvoumotorovou bestii (například Mini Twini). Tím ale asi vůbec nejméně pravděpodobným kandidátem na tuto konverzi je první generace Mercedesu třídy A. Ano, to je ten zvýšený hatchback, konkurující spíše světu kompaktních MPV. Jenomže v roce 1998 vyhrál Mika Häkkinen mistrovství světa vozů formule 1, což Mercedes jako dodavatel motorů pro McLaren musel pořádně oslavit. Proto se v listopadu 1998 na posezónní akci trojcípé hvězdy ve Stuttgartu ukázal koncept A 190 Twin (nejméně jeden kousek nese označení A 38 AMG), alias nový služební vůz pro Häkkinena a jeho týmového kolegu Davida Coultharda.

Dvoumotorová třída A je i dnes velkou raritou. | foto: Mercedes-Benz

Kompletní vývoj nového vozu trval jen čtyři měsíce a podílel se na něm patnáctičlenný tým. Cílem bylo ukázat obrovskou variabilitu třídy A se sendvičovou konstrukcí a možnost využití mnoha sériových dílů, respektive, jak už bylo řečeno, také se trochu svézt na úspěchu finského pilota, který vůz dokonce sám otestoval. K tomu se ale později ještě určitě dostaneme. Možná se ptáte, v čem tkví kouzlo jinak poměrně nudného, ale praktického a dobře vyrobeného Mercedesu. Jak už možná mnozí pochopili z úvodu a i jména modelu, toto „áčko“ nemá jeden, ale hned dva motory. Jedná se o stejné řadové čtyřválce s označením A 190 o výkonu 92 kW (125 k) s točivým momentem 180 Nm. Jeden je umístěn vpředu a pohání přední nápravu, druhý je stejně jako u Smartu vzadu a pohání tím pádem zadní nápravu. Obě jednotky jsou umístěny pod úrovní podlahy. Celkově nabízí A 190 Twin 184 kW (250 k) a 360 Nm, což sice optikou dnešní doby nevypadá kdoví jak senzačně, tehdy to ale stačilo na prohánění sportovních modelů věhlasných značek. Tím spíš při váze 1365 kilogramů, která je jen o 250 kilo vyšší než u tehdy základní varianty A 160. Auto tak má v podstatě osmiválec, ale se zlomkem hmotnosti.

Možná se ptáte, jak funguje celý systém. Nic moc složitého to není, po nastartování se nejprve zapojí motor vpředu, po několika okamžicích se přidá také zadní motor. Klasickou spojku byste hledali marně, A 190 Twin má její elektronickou náhražku, která byla i mezi příplatky standardního modelu. Elektronika tak dbala na co možná nejlepší synchronizaci. Elektronický byl také plynový pedál, spolupracující s kontrolou stability. Ta byla také beze změn převzata z běžného modelu, to mimo jiné znamenalo i fakt, že nebylo možné ji deaktivovat. Ačkoliv obě jednotky disponují vlastní pětistupňovou převodovkou, volil řidič jednotlivé stupně pouze jedním voličem, na čemž měla opět podíl elektronika. Když vše fungovalo, byla dvoumotorová třída A schopna dosáhnout maximálně 230 km/h a akcelerovat z 0 na 100 km/h za 5,7 sekundy. Tehdejší BMW M3 to zvládlo za 5,5 sekundy, Ferrari F355 za 5,4 sekundy a Porsche 911 Carrera také za 5,4 sekundy. O to jsou výkony vozu působivější. Zajímavá byla možnost pouhým stiskem tlačítka úplně odpojit zadní motor, auto tak jelo pouze na přední čtyřválec, čímž se šetřilo palivo. Na to by ale případný majitel myslel až na posledním místě, podobnou „benzínovou“ čtyřkolku totiž tehdy nikdo nenabízel.

Vzadu umístěný čtyřválec. | foto: Mercedes-Benz

Celkem zásadní úpravy prodělal podvozek, snížený o 10 milimetrů. Ten dostal například brzdový systém ze třídy E 55 AMG, znamenající kotouče o průměru 334 milimetrů vpředu. Stejně jako u sériového modely byly kotouče i vzadu, a to s průměrem 258 milimetrů. Brzdy se ukrývají za 18palcovými koly s pneumatikami Bridgestone o rozměru 225/35, aby se však ráfky do podběhu vešly, musely být o 10 milimetrů rozšířeny (vzadu to byla i záležitost pasování motoru). Že je vzadu druhý motor poznáte také podle mřížky chladiče mezi koncovkami výfuku, které jsou zabudovány do nového nárazníku. Jinak ale změn na karosérii až tak moc není. Kromě kol a širších blatníků zaregistrujete pravděpodobně ještě nový přední nárazník, nástavce prahů a decentní zadní spoiler. Ten je nejméně u jednoho auta nahrazen větším ve stylu závodních vozů. Ani v interiéru není kdoví kolik změn. Ano, červená barva nebo semišem potažený volant nejsou zrovna prvky ze sériového vozu, ve výbavě ale nechybí klimatizace nebo CD přehrávač jako u klasické třídy A. Instalací druhého motoru ale trochu utrpěla praktičnost – díky dvěma sportovně tvarovaným sedačkám vzadu je A 190 Twin jen čtyřmístná, kufr pak nemá místo pod podlahou na rezervu. 260 litrů ale i tak na nějakou tu sportovní tašku stačí.

Auto si při testovací jízdě po Stuttgartu vyzkoušel i tehdejší šampión formule 1 Mika Häkkinen, který svezl redaktory magazínu Auto Motor und Sport. Fin si vůz hodně pochvaloval, líbila se mu například elektronická spojka ve stylu monopostu McLaren nebo velice přesné a komunikativní řízení. Podle vlastních slov by vůz hned poslal do sériové výroby, což se ale bohužel, i přes mnoho produkčních komponentů, nestalo. Celkem měly vzniknout čtyři kusy A 190 Twin, z nichž jeden vlastní (vlastnil) Mika Häkkinen, druhý David Coulthard, třetí značkové muzeum ve Stuttgartu a čtvrtý sběratel Lindsay Fox z Austrálie. O rok později se tak pod kapotou standardního provedení A 190 alespoň objevil zážehový čtyřválec o výkonu 92 kW (125 k). Každopádně to nebyla poslední dvoumotorová třída A první generace. Trojcípá hvězda vyrobila také hybridní model s naftovým čtyřválcem vpředu a elektromotor vzadu, akcelerující na 100 km/h za slušných 8 sekund. Ani tato verze se ale sériové produkce nedočkala. Sportovní provedení ale nakonec přece jen pokořilo hranice prototypové a koncepční fáze. Na začátku nového století totiž společnost HWA, starající se o vývoj a výrobu součástek i celých vozů pro divizi AMG, přišla se šestiválcovým A 32 K, který svým vzezřením notně napodoboval dvoumotorový speciál. Jde nicméně o model, který si zaslouží svůj vlastní text stejně jako A 190 Twin. Tovární bestie se dvěma motory a karosérií rodinného vozu se totiž neobjevují příliš často.

Zdroj: Mercedes-Benz, oocities.org, elchfans.de, jalopnik.com

Doporučit článek

Diskuze:

Počet příspěvků: 0 Přidejte vlastní názor…

Další zprávy