Trh s terénními vozy byl na konci sedmdesátých let rozdělen na dvě části. Ta první, kam patřil Nissan Patrol nebo Mercedes-Benz třídy G, upřednostňovala jízdní vlastnosti v terénu, ta druhá, zastoupená v podstatě jen Range Roverem, dbala spíše na luxus a pohodlí posádky. A možná i chybějící konkurence pro britský vůz přiměla Sbarra postavit jeden z nejopulentnějších off-roadů v historii automobilového průmyslu.
Windhound byl obrovský, měl vysokou světlou výšku, hranatou karosérii, až šest míst k sezení a uvnitř vlastně všechno, co jste si u auta tehdejší doby mohli přát. Elektricky stavitelná a vyhřívaná kožená sedadla Recaro, klimatizace, CD přehrávač, dřevěné obložení… Nic nebyl problém, stačilo mít pořádně naditou peněženku. Vlastně jedinou továrně danou volnou byla tří- nebo pětidveřová karosérie, odlišená pomocí přední části. Zatímco model se třemi dveřmi má většinou kruhová přední světla, „pětidvéřko“ je má vždy hranaté. Pro oba jsou nicméně společné kruhové mlhovky v předním nárazníku, zvedající se střecha s výrazným zadním spoilerem nebo vytažené blatníky. Jeden vyrobený kus má dokonce výfukové potrubí, vyvedené kolem kapoty až na střechu.
Jaká pohonná jednotka byla použita záviselo, podobně jako mnoho dalších položek, čistě na fantazii zákazníka. Nejvíce vyrobených kusů, celkem sedm (šest třídveřových a jeden pětidveřový), používá motory Mercedes-Benz. Oblíben byl hlavně 6.9litrový osmiválec, namontovaný do šesti aut. Dva třídveřové exempláře vznikly s třílitrovým šestiválcem BMW a konečně pět vozů (tři s třídveřovou a dva s pětidveřovou karosérií) dostalo motor z amerického Jeepu. Poháněna byla pokaždé všechna kola, a to přes čtyř- nebo pětistupňovou manuální převodovku, respektive automat, s redukcí a uzávěrou diferenciálu. V roce 1980 se jeden Windhound, neúspěšně, zúčastnil i Rally Dakar. Po jejím skončení byl však zase přestavěn do civilního kabátku
Všechny vyrobené kusy si našly bohaté majitele, jinak to u tohoto stroje vlastně ani nešlo. Pak tu byl ale jeden člověk, jemuž se Windhoud zalíbil natolik, že chtěl vlastní specifikaci, ale běžný Sbarrův „vzorník“ se mu příliš nezamlouval. Saúdskoarabský král Chálid bin Abd al-Azíz si přál mít ve své garáži šestikolový Windhound, navíc uzpůsobený pro lov a sokolnictví, dva jeho oblíbené sporty. A tak vzniklo žluté Sbarro Windhawk, jediné auto svého druhu na světě.
Franco Sbarro dostal při tvorbě tohoto modelu naprosto volné ruce, jedinou podmínkou bylo použití 6.9litrového osmiválce Mercedes o výkonu 217 koní, s nímž dvě tuny vážící auto se stálým pohonem všech šesti kol dosáhlo maximálních 200 km/h. Především kvůli této jednotce a samozřejmě také vysoké světlé výšce (nastavitelná hydraulicky v rozmezí 250 - 420 mm) a pohonu všech kol dokázalo žluté monstrum projet jakýkoliv terén v Arábii téměř maximální rychlostí.
Jistě si dovedete představit, kolik benzínu toto auto muselo spotřebovat, proto do něj byla preventivně zabudována 350litrová nádrž. Rozhodně to ale nebyla jediná neobyčejná vychytávka, které král Chálid ve Windhawku požíval. Pokud se totiž chtěl vydat na lov, nemusel vůbec vystoupit z vozu, dokonce nemusel ani zastavit! Všechna sedadla bylo možné hydraulicky vysunout o 80 centimetrů, takže v kombinaci se dvěma střešními okny stačilo vytáhnout pušku, zamířit a… V interiéru je navíc lednička, kde se uchovávalo čerstvé maso pro sokoly. Uznejte sami, znáte nějaké lepší auto na víkendové kratochvíle?
Zdroj: sbarro.perso.neuf.fr, banovsky.com