Představte si jedno z nejkrásnějších míst, jaké jste kdy viděli. Nádherné pralesní scenérie, hory na horizontu, příroda a minimum civilizace. Napříč touto fantastickou podívanou vede silnice, která leží ve výšce čtyř tisíc metrů nad mořem. Silnice, která je z jedné strany obehnána vysokou horou a z druhé ohromnou propastí. Silnice, na které se nejezdí vpravo ani vlevo, ale jak se zrovna komu chce. Silnice, na níž nejsou zábrany ani svodidla...a dvě auta se na ní vyhnou jen stěží. To je El Camino de la Muerte, v překladu Cesta smrti.
Bolívijské hlavní město La Paz a město Coroico v provincii Nor Yungasspojuje jediná silnice, oficiálně pojmenovaná Yungas Road. Leží ve výšce 4650 metrů nad mořem a je dlouhá necelých 70 kilometrů. Přesto na ni ročně umírají stovky lidí a podle Inter-American Development Bank jde o nejnebezpečnější silnici na světě.
Silnici propojující obě zmíněná města postavili v roce 1930 za Války o Gran Chaco Paraguajští vězni. Tehdy však měla zejména zásobovací charakter a bezpečnost byla až na posledním místě. Nikdo nedbal na fakt, že silnice je postavena na okraji až kilometru vysokých srázů.
Do roku 1950 byla Cesta smrti jedinou spojnicí mezi La Pazem a Coroicem. A jak už to tak v méně rozvinutých zemích bývá, i v Bolívii mají horské silnice svá vlastní pravidla. V tomto případě žádná. Abychom tedy byli přesní, jedno pravidlo zde platí.
Zatímco v celé Bolívii se jezdí vpravo, na Cestě smrti se jezdí po levé straně. Je to proto, aby měl řidič při míjení se s protijedoucím vozidlem přehled, jestli kola jeho vozu nepadají ze srázu dolů. Vzhledem k tomu, že ne všichni ale toto pravidlo znají, jezdí si zde každý jak chce.
Jak probíhal provoz na silnici si můžeme dobře představit z popisu webových stránek La Paz Life. Ty uvádí, že se na Cestě smrti míjely přeplněné autobusy, přetížená nákladní auta, osobní auta, nadměrné náklady, cyklisté a spousta chodců. Na silnici, která má v některých místech šířku zhruba 4 metry, jde mnohdy o život, a svou přezdívku si Cesta smrti nevysloužila náhodou. Zahynuly na ní už tisíce lidí.
Největší problém není jen velikost silnice a chaotický provoz, ale také fakt, že Cesta smrti není ohraničena svodidly ani jinými bezpečnostními zábranami. Navíc jde o prašnou hliněnou stezku, která s období sucha víří ohromné množství prachu a v období dešťů klouže. Spadnou tak ze srázu dolů je mnohem lehčí, než se zdá, a to zejména ve chvíli, kdy se naproti sobě potkají dvě auta. Historie ukazuje, že se to může velmi lehce stát.
Podle statistik na Yungas Road zahyne v průměru jeden člověk denně a jednou za dva týdny se do propasti pod silnicí zřítí automobil. 24 července 1983 se do propasti zřítil autobus se stovkou pasažérů. Všichni zahynuli, a ani v tomto případě nešlo o první hromadný incident. Netřeba dodávat, že na Cestě smrti v minulosti zemřely i desítky cyklistů.
Na konci 20. století začaly být situace neúnosná a mrtvých na silnici přibývalo. Rozjely se proto náročné, dvacet let trvající práce, během kterých byla silnice pokryta asfaltem, ohraničena a zabezpečena proti možnému pádu ze srázu.
V roce 2006 byla modernizace dokončena a z nejhorší cesty na světě se stala bezpečná vysokohorská silnice, která je dnes využívána převážně cyklisty. Památníky podél Cesty smrti ale dodnes připomínají, čím si nejnebezpečnější silnice na světě vysloužila svou přezdívku El Camino de la Muerte.
Na lyžování do Alp jezdí kde kdo. My jsme si pro zimní dovolenou vybrali český rodinný ideál v podobě nové Škody Kodiaq. Jeli jsme ve 4 lidech do přibližně 400 km vzdáleného Rakouska. Bohužel sněhu příliš nebylo, takže jsme neměli prostor otestovat pohon všech kol. S jakou spotřebou to plně naložený Kodiaq zvládl?
Na začátku roku 2024 dorazila na trh zcela nová, v pořadí už druhá generace tohoto modelu. Proměnou neprošel jen vzhled karoserie, ale také interiér, přičemž úpravy se dotkly i techniky – konkrétně podvozku a nabídky motorizací. V této recenzi se podíváme na to, zda nová generace skutečně představuje posun oproti svému předchůdci, který už má něco za sebou. Zároveň se zaměříme i na otázku, jak si v přímém srovnání stojí Kodiaq vůči Superbu.
Věděli jste, že čtyřkovou Octavii můžete mít s dvoulitrovým benzínovým motorem o výkonu 150 kW a pohonem 4x4? Že ne? Buďte v klidu, v nabídce je tato motorizace poměrně čerstvě, ale dnes ji pořádně proklepneme. Pokud chcete do Octavie kultivovaný benzínový motor a zároveň příjemnou dynamiku, měli byste tento agregát zvážit. Dvoulitr 2,0 TDI o výkonu 110 kW je „traktoroidní“ motor s tupou reakcí na plyn a vedle patnáctistovky 1,5 TSI o stejném výkonu příliš nedává smysl – rozdíl cca jednoho litru ve spotřebě je zanedbatelný. Dnes testovaný benzínový dvoulitr povznesl Octavii na zcela novou úroveň, co ale spotřeba a cena?
Tento oblíbený městský crossover prošel v loňském roce spolu se Scalou drobnou omlazovací kúrou. Dnes se zaměříme na Kamiq a to hned v nejvyšší výbavě Monte Carlo. Proti svým konkurentům boduje vnitřní prostorností, snadným ovládáním a také nízkou spotřebou. Vše má ovšem svou cenu, která v tomto případě není zrovna nízká. Otázka tedy zní, zda-li není lepší volbou Scala, která je ve stejné výbavě a motorizaci levnější.