Kopáček na Šumavě: Pětka s pochvalou!

Při loňském ročníku Rallye Šumava suverénně ovládli Václav Kopáček s Barborou Rendlovou kategorii produkčních vozů, tentokrát je čekal další náročný úkol. Bojovat o čest mezi absolutní elitou českého šampionátu, závodění ve Fordu Fiesta R5 totiž už žádné další podkategorie nepřipouští.

Máte rádi rally? Hledáme nové lidi do redakce. Napište nám na redakce@rallyzone.cz a staňte se naším redaktorem.

Při pohledu do výsledkové listiny je zřejmé, že mladé duo úkol zvládlo, do cíle totiž mezi dvaceti srovnatelnými špičkovými vozy (a 84 účastníky celkem) dojeli pátí. „Máme samozřejmě z výsledku radost, i když nám k němu pomohla zaváhání některých soupeřů,“ říká třicetiletý pilot. Nebyl by to ale on, kdyby nebyl také hodně sebekritický: „Sice se nám při shakedownu povedlo trochu lépe nastavit auto než při premiéře na Valašsku, ale pořád ještě vím, že auto ani zdaleka nevyužívám na maximum. Pořád ještě neumím správně odhadnout možnosti vozu a v některých místech zbytečně podřazuji, největší rezervy mám zejména na brzdách. Je samozřejmě správně, že i v nich hledám rezervy odspoda a brzdím spíš dřív než pozdě, nicméně když udělám tu stejnou chybu a ztratím těch několik desetinek vteřiny při soutěži už po padesáté, tak mne to zkrátka trápí.

Jinak ale Šumavu hodnotím kladně, až na závěry obou etap. V pátek mne moc mrzel nevydařený závěr druhého Korábu. Jeho začátek trochu poznamenalo dlouhé čekání na startu a vychladlé tvrdé gumy, ty se ale po pár kilometrech povedlo ohřát a chytili jsme hodně dobré tempo. Pak jsem sice na panelce lehce zachyboval a výletem na louku ztratil asi dvě vteřinky, mnohem víc mne ale mrzelo zaváhání za Úsilovem. Tam jsem ve tmě nerozeznal správně mezičku, před kterou se mělo odbočit doprava a jen taktak jsem se do pravé zatáčky vešel aspoň za pomoci ruční brzdy. Auto se ale přetočilo a navíc mi zhasnul motor, pak jsem jej asi natřikrát musel startovat a ještě se vracet a otáčet se ­- zkrátka jsme tam ztratili moře času a s ním i lepší výsledek z celé etapy. De facto jsme v tu chvíli vypadli z boje s Filipem Marešem a začali závodit až se soupeři za ním. Špatně jsem pak spal a hodně o té chybě přemýšlel, to se trochu projevilo i na našem maličko ospalém úvodu druhé etapy. Postupně jsme se ale do tempa dostali a vyhnuli se chybám, moc se mi líbilo, jak R-pětka i na kluzkém asfaltu umí rychle zastavit. Škoda, že to neumím správně využívat… Až na předposlední rychlostní zkoušce jsme při jednom katování zatáčky nečekaně dostali trochu ranku do kola a já si pár set metrů nebyl jistý, zda jsme o schovaný pařízek nechytili defekt. Ukázalo se ale, že je všechno v pořádku a my mohli zase jet naplno, v cíli jsme pak objevili naštíplý ráfek. Žádné následky to ale nemělo, měli jsme v tu chvíli zkrátka opět štěstí.

Před poslední erzetou se nás snažil hecovat Vojta Štajf, abychom o pátou příčku uskutečnili pořádnou bitvu. Pro nás ale bylo důležité hlavně dojet do cíle, a tak jsme si dál drželi své tempo. Měl jsem přesto dobrý pocit, až do známého skoku v Tedražicích. Ten jsme sice nijak nepřehnali, v pravém ostrém odbočení kousek za ním jsme pak navíc raději jeli zeširoka po asfaltu, abychom neriskovali defekt. Zatočil jsem přes ruční brzdu, ale auto se přetočilo až příliš a nechtělo se mu odjíždět. Když se podobně zachovalo v dalším odbočení a my se opět přetočili, bylo jasné, že je za tím technický problém a máme z něj ´zadokolku´ – v cíli jsme objevili prasklou přední poloosu. Když jsme pak v následující zatáčce uviděli havarované auto smolaře Vojty, zvolnili jsme a dojeli do cíle už jen na přejezdový režim, abychom auto nepoškodili ještě víc. Že se nám to přihodilo až v samém závěru poslední rychlostní zkoušky, jen dokladuje má slova o tom, že jsme zkrátka tentokrát měli mnohem víc štěstí než soupeři,“ uzavírá svůj popis šumavské anabáze Kopáček.

Ze spolujezdkyně Barbory Rendlové vyzařuje mnohem větší spokojenost: „Já jsem ze Šumavy nadšená. Je jasné, že nikdy nevyjde všechno stoprocentně, ale myslím, že jsme se zase o kousek posunuli. Pořád máme ale na čem pracovat, ať už jde o zmíněný brzdný bod nebo u mne třeba o správné tempo rozpisu, které také pořád ještě hledám. Co se týče tratě, já (kromě mnohými vychvalované Janovické erzety) mám moc ráda i Andělickou, jen škoda, že není o trochu delší. Ale vlastně se mi líbily všechny a hlavně to, že jsme je všechny zvládli a dojeli až do cíle. Musíme moc poděkovat našemu týmu, který vytvořil naprosto fantastickou atmosféru, byla to tentokrát čistá radost závodit. Hodně nám pomohli i naši špióni, všude bylo i ohromné množství fanoušků, kteří nás povzbuzovali, moc nás to zkrátka bavilo. Poděkovat musíme samozřejmě i Ondrovi Bisahovi za pomoc s autem a také všem partnerům, kteří nám pomohli zabezpečit start, speciální ohromný dík patří Petrovi Kačírkovi a jeho týmu Duck Racing!“

A právě týmový šéf Petr Kačírek dostane poslední slovo: „Šumava napsala krásný soutěžácký příběh – o vítězi Kopeckém bylo sice jasno, ale jinak byla celá soutěž napínavá od začátku až do konce. Mně udělal velkou radost nejen úspěch naší posádky, ale také změněný poměr sil v českém šampionátu. Rozvíření stojaté hladiny naší špičky Vendou, ale i dalším mladíkem Filipem Marešem, to mne opravdu nadchlo a potěšilo. Po dlouhé době se totiž u nás znovu objevila nová jména, která pravidelně zajíždějí časy mezi těmi úplně nejlepšími. Na časy Pecha s Uhlem sice samozřejmě dokázali dosáhnout jen výjimečně, ale z ostatních jim dokázal stačit pouze Vojta Štajf. Já jsem samozřejmě rád hlavně za výsledek Vendy a Báry. Ti sice potřebovali ke skvělému umístění i přízeň paní Štěstěny, ale možná je to spravedlivé - právě ona se k nim dost často obracela zády. Přijeli do Klatov bez jediného kilometru testování, nastavení řešili až na shakedownu a přesto z toho vznikl skvělý výsledek. Jsem moc zvědav na Vendovy výsledky poté, až se nám povede uskutečnit i nějaký test. A taky na to, zda potom pomine jeho už pověstné stěžování si na vlastní nešikovnost při hledání brzdného bodu a na to, že s autem jede jako bába na trh,“ směje se Kačírek.