Robert Čaloun: „Kdo jednou zkusí, ten rally propadne…“

Co, nebo kdo tě přivedl k automobilovým soutěžím?

„Pocházím od Českých Budějovic a už jako malý kluk jsem navštěvoval různé sportovní akce včetně rally. Aktivně jsem se ovšem věnoval kolektivním sportům. Mé podnikání mi přivedlo do životní cesty spoustu přátel a mezi nimi i pár soutěžních jezdců. Nejprve jsem od nich sondoval informace o závodech, jak se jim daří a podobně… A pak to přišlo. Před sedmnácti lety mě k závodění přivedli moji dva skvělí kamarádi a báječní lidé Vašek Donát a Milan Liška. Vašek mi vnukl myšlenku, že bych mohl zkusit závodit a Milan mi ukázal cestu, jak na to. Díky, kluci.“

S rally jsi začal docela pozdě, čekal jsi na vhodný čas?

„S automobilovými soutěžemi jsem začal, když mi bylo třicet. Do té doby jsem se věnoval hlavně hokeji a fotbalu. Všichni víme, že motorsport je drahý koníček, a proto jsem dlouhé roky postával za mlíkem. Navíc, jako táta mladé rodiny s malými dětmi jsem měl jiné a důležitější výdaje. Proto se můj první závod vztahuje až k volnému podniku v rámci AUTO Design Cupu v roce 2007 a tak mě to chytlo, že už z toho nešlo vycouvat. A i když je to dlouhých šestnáct let, mohu s nadšením říct, že tento cup pro mladé kluky, kteří si chtějí lehce přičuchnout k rally, funguje stále.

Od začátku jsou tvé starty spojené s Fordem Escort RS Cosworth. Srdeční záležitost? Kolik jich máš na dílně?

„No to je takové složité. Já jsem si chtěl na první svůj závod půjčit nějaké auto. Díky tomu jsem narazil na Pavla Musila, který mě na první dobrou chytil na udici a prodal mi Coswortha a všechno, co ve stodole k němu našel (smích). S Pavlem jsme se též stali velkými kamarády a dost často na mé začátky společně s úsměvem vzpomínáme.Kolik mám Cosworthů? Propadl jsem jim hodně, ale počty si radši nechám pro sebe. Víš, jak to je… (smích)“

Během své kariéry jsi vyzkoušel i dva jiné vozy, ty tě patrně moc nezaujaly, když ses vrátil zpět k Fordu…

„Jak jsi v předchozí otázce avizoval srdeční záležitost k Fordu, tak to je naprosto přesně trefené. Nicméně v průběhu let jsem chtěl vyzkoušet, jaké to je usednout i do něčeho jiného. V roce 2008 jsem si půjčil na pačejovský sprint Mitsubishi Lancer EVO, což bylo v té době u nás špičkové auto. Svezení to bylo pěkné, což o to, ale Ford je Ford. A i když Cosworth není úplně jednoduchá technika na ovládání, zůstal jsem věrný a stále mě to k němu táhne. Druhý vůz, který jsem vyzkoušel, byla dieselová octavia na Kopné v roce 2014. Tady jsem se moc nesvezl, neboť hned na první zkoušce se nám rozpadla poloosa. Takže ani toto koketování s jinou značkou nedopadlo dobře. Loni jsem si koupil závodničku Mitsubishi EVO X, přesto zůstávám u Forda.“

Tvá jezdecká kariéra by se dala rozdělit na několik etap, po osmi letech přišla pauza, ale tvůj návrat byl krátký. Po další pauze opět návrat, proč ty pauzy?

„Ty pauzy měly vždy nějaký důvod. Ať už to byly životní změny, zdravotní potíže, nebo také lítost prozávoděných peněz, kterých bylo neuvěřitelně mnoho. Jenže, kdo jednou zkusí, ten rally jednoduše propadne, a tak mne soutěže pokaždé vcucly zpět. Ne nadarmo se říká, že rally je droga. Odolával jsem hodně, ale vždy u té pásky jako divák jsem cítil, že bych se vlastně také rád svezl. A bylo vymalováno...“

Nyní startuješ s manželkou Evou, je to ta skvělá sestava, co ti dává správný náboj do závodů?

„Manželka se téměř celý život pohybuje v motorsportu, nicméně nikdy netoužila po roli spolujezdce. Já ale naopak toužil po tom, abychom spolu zažili víc než hezké dovolené a abychom měli společné vzpomínky, až jednou budeme se šedivými vlasy sedět v parku na lavičce (smích). Všechno si sedlo, a i když jsem svého letitého spolujezdce a hlavně kamaráda Kamilka Klimeše vyměnil, určitě jsem ho nezahodil do „starého železa“. Stále s ním počítám a jeho čas určitě zase přijde. Díky také patří Jirkovi Skořepovi, který mě také několikrát výborně navigoval.“

Dáváš si do závodů cíle, nebo si jdeš rally takzvaně užít?

„Rally beru celý život trochu jinak. Je to především koníček, který mě vytrhne z pracovního kolotoče. Není to pro mě zdroj zvedání si sebevědomí, proto žádné cíle na startech podniků nemám. Nenervuji se, když udělám defekt a spadnu na samé dno startovní listiny, jako tomu bylo na letošní Šumavě. Výměna kola na erzetě s manželkou je další zážitek, který nám zůstane navždy v hlavě. Beru proto vše s nadhledem a vše si náležitě užívám. Člověk najednou zjistí, kolik je kolem něho na závodech legrace.“

Ford RS Cosworth je docela oříšek udržovat v TOP stavu, jak moc pak bolí odstupování na různé technické závady?

„Když jedeš s třicet let starým autem, musíš být smířený, že něco nevydrží. Jen díky skvělé práci hlavního mechanika Tomáše Marchala, který předvádí neuvěřitelné výkony, jak v přípravě vozu, tak na samotných závodech, jsme s manželkou zatím pokaždé spatřili cíl, i když někdy v Super Rally. Za to mu samozřejmě patří naše velké díky, ale poděkování patří i ostatním členům týmu, kteří nám pomáhají, za což jsme jim s Evou velmi vděční. A jestli odstupování bolí? Díky tomu, že nemám žádné stanovené cíle, tak mě to spíš mrzí kvůli klukům mechanikům. Většinou nás vyřadily nepředvídatelné, nebo nepochopitelné závady, které eliminovat úplně nejde. Jsme ale bojovníci, tak se vždy snažíme pokračovat v závodě až do cíle.“

Letos jsi startoval na Šumavě, ale tento start patrně nebudeš řadit mezi úspěšné, i když jsi soutěž dokončil…

„Rally Šumava je krásná soutěž a mám ji moc rád. Ta letošní mi ale dala zabrat. Nejprve v pátek na Čínově v polovině tratě začaly díky zkratu kabelů samy od sebe stříkat ostřikovače na čelní okno a přestaly jít stěrače. Slunce, které bylo v tu chvíli nízko, doladilo adrenalinový zážitek. V sobotu jsme opět začínali Čínovským okruhem a před retardérem jsem prošlápl brzdový pedál. Abych situaci ustál bez velké újmy na autě, tak jsem retardér objel, za což nám pochopitelně přistála půlminutová penalizace. Jenže tento problém s brzdami se stal za celý závod ještě několikrát. To vám na klidu v autě samozřejmě nijak nepřidá, a tak jsem vždy před větším brzděním raději našlapoval. K tomu jsme na čtvrté zkoušce drcli o stráň a následný defekt jsme měnili přímo na erzetě. V servisu odstranili kluci napáchané škody a my mohli pokračovat až na cílovou rampu. Tu jsme přejeli, takže dobrý (smích). Samozřejmě krásnější by byla poklidná rally bez problémů, ale my si rádi užíváme i adrenalin (smích).“

Nyní je před tebou soutěž, které ses dlouho vyhýbal. Jak je možné, že Českokrumlovan doposud nestartoval na této populární soutěži?

„Rally v Krumlově jsem nikdy nejel a jet nechtěl. Vím, že je to krásná soutěž, ale pro mě byla erzeta na výstavišti v Českých Budějovicích takovou noční můrou. Mockrát jsem stál u pásky na výstavišti jako divák a poslouchal komentáře okolních fanoušků. Představa, že tam někde vylomím kolo a budu za pitomce světa, mě děsila. Ale asi už jsem dozrál do stavu, že mi to je jedno. Premiéra na domácí soutěži se blíží a já se na ni moc těším.“

Pojďme nahlédnout do tvého soukromí, jaké je tvé povolání, co tě baví?

„Od devatenácti let obchoduji s dopravní technikou, provozuji dopravu a spedici. A co mě baví? Asi by se hodilo odpovědět jednoznačně že rally, ale nejraději mám cestování se svojí manželkou.“

„Chtěl bych na závěr poděkovat mnoha lidem, bez kterých by se automobilové soutěže jednoduše neobešly. V první řadě patří díky všem pořadatelům za uspořádání soutěží, neboť vše vyběhat je fakt dřina. Dík zaslouží i média za prezentaci závodů i závodníků a také nesmím zapomenout na fanoušky, kteří fandí u tratí, nebo z pohodlí domova. Velké díky ale patří mé manželce a rodině za obrovskou podporu a pak také celému týmu včetně našeho závodnického pejska Mäkinena. A největší poděkování patří našim sponzorům, bez kterých bychom si nemohli plnit naše sny – mně a manželce Evče (smích).“