Airbag vznikl, podle údajů nejen na Wikipedii, původně už v roce 1951, kdy si jej nechal patentovat John W. Hetrick. Použitelný se stal ale teprve o šestnáct let později, kdy Allen Breed vyvinul a následně prodal automobilce Chrysler nárazový senzor, bez nějž by vzduchový vak nemohl správně fungovat. Přesto se prvním sériově vyráběným automobilem s airbagem nestal Chrysler, ale v roce 1974 Oldsmobile Toronado (dva roky před tím vyrobil Chevrolet sérii modelů Caprice a Impala s airbagy). V Americe ale byla tato bezpečnostní pomůcka stále spíše brána jako náhražka pásů, odtud označení Air Cushion Restraint System (zkráceně ACRS), v překladu zádržný systém ve formě vzduchového polštáře. Postupně ale začaly automobilky měnit názor a airbag se dočkal označení Supplemental Restraint System, tedy doplněk zádržného systému. Tím jsou myšleny bezpečnostní pásy, s jejichž propojením přišel především Mercedes u třídy S (W126). Odtud je na krytu airbagu také označení SRS, to kdybyste náhodou nevěděli.
Dnes tedy vedle airbagu řidiče máme i airbag spolujezdce, boční airbagy (poprvé Volvo 850 v roce 1994), hlavové airbagy (ve standardní výbavě poprvé BMW řady 5 a 7 od roku 1998), kolenní airbag (poprvé Kia Sportage první generace) nebo airbagy v bezpečnostních pásech (nejprve experimentálně Mercedes, v sériovém voze poprvé Lexus LFA). Existuje i několik zajímavých typů vzduchových vaků – kolem opěrek hlav vzadu, s nímž přišla Toyota iQ, přímo v sedadlech na ochranu pánve, který jako první rovněž nabídlo mini iQ, mezi zadními sedadly, s čímž přišla Toyota, nebo pro chodce v přední kapotě, jehož první sériové využití má na svědomí Volvo V40 v roce 2012. Nyní se ale vrátíme k čelním airbagům. Jak vůbec fungují? To na svém webu dobře popisuje společnost Takata, jeden z předních světových výrobců airbagů. Názornou ukázku pak předvádí na videu National Geographic.
Každý airbag se skládá ze samotného vaku, generátoru plynu (jinak by se airbag nenafoukl) a řídící elektroniky, jejíž součástí je nárazový senzor. Samotná činnost celé mašinérie začíná zhruba 3 milisekundy po nárazu, kdy nárazový senzor vyšle hlášení do řídící jednotky vozu. Ta asi 15 milisekund po nárazu vyhodnotí, jestli je náraz tak tvrdý, že je nutné aktivovat airbagy. Pokud ano, řídící jednotky vyšle signál generátoru plynu (jinými slovy také inflátoru). Ten je zhruba 20 milisekund po nárazu aktivován roznětkou, čímž vznikne chemická reakce, která podnítí tvorbu plynu, jenž nafoukne airbag. Jeho objem je v nafouknutém stavu 50 až 60 litrů u předních vaků a 90 až 120 litrů u předních bočních vaků.
Po 40 milisekundách zaznamenají náraz také cestující a začne jejich pohyb směrem vpřed. Vzduchový vak už je ale připraven (pouze v součinnosti s bezpečnostními pásy) absorbovat náraz těla a ochránit jej před vážnějšími zraněními (v plném rozsahu se toto stane po 120 milisekundách od nárazu). Mimochodem, doba nafouknutí airbagu řidiče je 20 až 30 milisekund, u airbagu spolujezdce je to 30 až 40 milisekund. Pro srovnání – mrknutí oka vyžaduje 100 až 200 milisekund. Důležité je na závěr rovněž zmínit, že každý airbag má vlastní nárazový senzor, při nehodě se tak nemusí aktivovat všechny vaky ve voze, ale jen jejich část, kde je potřeba absorbovat náraz.
