LE MANS: Vyznání jezdců Porsche (2)

Prozatím v klidu, před pomyslným vrcholem vytrvalostní sezóny, se jezdci Porsche vyznávají ze svých vzpomínek, které se váží k této okruhové legendě. Začtěte se do příběhů a zkuste se vžít do pocitů, které prožili piloti, kteří na vlastní kůži okusili, jak chutná neslavnější okruhový závod na světě. První vyznání patřilo posádce, která na kapotě svého prototypu veze číslici „1“.

V tomto pokračování se dozvíte, co znamená Le Mans pro druhou trojici jezdců.

Earl Bamber: „Le Mans 2015 byla velká zkušenost. Ale vše začalo ještě před Vánocemi 2014. Tehdy jsem od Porsche dostal nabídku na testování 919 Hybrid. Jezdil jsem Porsche Super Cup a Porsche Carrera Cup a ani ve snu by mne nenapadlo, že mohu dostat takovou příležitost. Bylo to opravdu jako sen. Bral jsem to s velkou pokorou, jako vyjádření poděkování ze strany Porsche, že jsem je v uplynulých sezónách dobře reprezentoval.  Neváhal jsem a vydal se v dohodnutém termínu do Evropy. Když jsem ve Weissachu přišel k simulátoru, zeptal se mne závodní inženýr Kyle Wilson-Clarke, zda už mám nějaké povědomí o jízdě s hybridním prototypem. Odpověděl jsem ´Nemám, kde bych k tomu přišel? Vždyť doposud jsem zvyklý řídit v Porsche Cupu auto, které má na volantu dva čudlíky!´ Test nakonec dopadl celkem dobře a když jsem se vracel zpátky domů, do Orlanda, dostal jsem od Porsche zprávu ˇVezmi si diář, potřebujeme si s tebou domluvit schůzku - v červnu pojedeš Le Mans!´... až mi z ruky vypadlo pero. V Le Mans 2015 bylo naše 919 velmi rychlé. V trénincích i v kvalifikaci. Nico (Hülkenberg), Nick (Tandy) a já jsme se dohodli, že si pojedeme každý své tempo a budeme se hlavně snažit vyhnout nějakým kolizím. Pojedeme na pohodu a ono to nějak dopadne a třeba získáme i nějaké pódium. V klidu jsme kroužili po okruhu, hodinu za hodinou a nestarali se o pořadí. A v neděli ráno jsme najednou vedli!!! Nikdo si nás nevšímal, byli jsme v klidu, ale najednou začal být na naší posádku vyvíjený určitý tlak. Realita potenciálního vítězství v nejslavnějším okruhovém závodě planety samozřejmě dostala i nás. Potom Nico proťal cílovou pásku a všechno okolo se najednou úplně zbláznilo. Procházel jsem po pit lane před naší garáží jako zombie - nechápal jsem, co se stalo, nevěděl jsem co mám dělat, kam mám jít. Všechno okolo se zbláznilo. Byly to velmi zvláštní chvíle, na které jsem si vzpomněl vloni, když jsem znovu přijel do Le Mans. Moje závodnické začátky se datují do roku 1998 a to je rok, ve kterém Porsche naposledy vyhrálo Le Mans. Od té doby nikdo jiný nedokázal Porsche vrátit na stupínek nejvyšší, až Nico, Nick a já.“

Timo Bernhard: „Od mých začátků u Porsche, tehdy to bylo v juniorském týmu, až doposud mne doprovází můj dvorní mechanik Alex Wiggenhauser, který vždy pracoval na mém voze. Pro něj je Le Mans jakási modla. Už tehdy mi vyprávěl, jaké to v Le Mans je. Mluvil o startech v GT i o posledním celkovém triumfu Porsche v roce 1998. Tehdy jsem si nedokázal představit, jaké to je ve skutečnosti. Teprve, když jsem začal jezdit v kategorii GT, začal jsem vnímat mýtus Le Mans. V té době jsme vyhráli třídu GT, ale opravdoví hrdinové pro mne byli ti celkoví vítězové. Přišlo mi to jako nedosažitelné, ale od té doby jsem občas snil o tom, že jednou budu já stát na tom balkónu vysoko nad tím nekonečným nadšeným davem. V letech 2009 až 2012 jsme byli já a Romain Dumas společně zapůjčeni z Porsche do týmu Audi a v roce 2010 se můj sen splnil. První a poslední stint jsou vždy nejvíce emocionálně nabyté sekvence a já měl tu čest v nich náš vůz řídit. Bylo to tehdy poprvé, co jsem zahajoval závod v Le Mans a byly to před startem dlouhé hodiny, kdy jsem prožíval silné vzrušení. Už zaváděcí kolo je ohromný adrenalin a co teprve to poslední. Jedete po okruhu a všude podél trati stojí maršálové a mávají vlajkami. Dojíždí se v konvoji. Nikdy do konce života nezapomenu na tyto chvíle. Poslední minuty v autě byly hodně osobní. Bylo to, jako bych sledoval film, ve kterém se odvíjí celý můj dosavadní život: dětské sny, podpora rodičů, nekonečná tvrdá práce. Cítil jsem konečné uspokojení. Když jsem potom vystoupal na ten balkón a stál tam na tom nejvyšším stupínku a viděl ty nadšené davy, to byl neskutečný pocit. Vedle mne stál tehdy Tom Kristensen a udiveně se mne zeptal ˇCo je? Ty se neraduješ?´ V tu chvíli jsem cítil, že je toho na mne moc. Později mi jeden novinář, Gustav Büsing se jmenoval, řekl ´Teď jste vítězem Le Mans. A to už vám nikdy nikdo nesebere.´ Cítil jsem se velmi dojatý. Moc dobře si uvědomuji, že i když budete sebelepší jezdec, tak to nikdy neznamená, že automaticky vyhrajete Le Mans. Ten závod je skutečná legenda a vítězství zde nelze nikdy dopředu naplánovat. Mně se to podařilo a jsem za to velmi vděčný. Alan McNish mi jednou prozradil, že si své první vítězství v Le Mans vůbec neužil. Bylo toho všeho najednou strašně moc, že si to ani nedokázal uvědomit. Teprve, když v Le Mans zvítězil podruhé, tak si to pořádně užil. Ale vůbec nejlepší prý pro něj bylo, že to zažil s Porsche. A já to mám stejné, jako on.“

Brendon Hartley: „Já se v Le Mans nejvíce těším na noční část. To je jeden z mých nejintenzivnějších zážitků z mého prvního závodu na okruhu La Sarthe v roce 2012. Tehdy jsem jel v jednosedadlovém voze a všechno pro mne bylo nové. Sice jsem už měl nějaké závodní zkušenosti, ale nikdy jsem si nezkusil jízdu ve tmě. To se nedalo srovnat absolutně s ničím jiným. Do té doby jsem si myslel, že je to stejné, jako ve dne. Odhadovat brzdné body, vnímat všechny ty důležité značky okolo trati. Prostě, když to dokáží ostatní, tak to dokážu i já. Ale jak jsem se mýlil. Všechny domy, zábradlí, stromy, čáry na asfaltu i objekty, které jsou okolo trati a které ani pořádně nevnímáte, ale o kterých víte, že tam jsou a dotváří vám celkový obraz o prostoru, ve kterém se momentálně pohybujete - to všechno bylo najednou pryč. Prostě to zmizelo a já jsem si připadal, že jsem se ztratil. Během prvních pěti kol jsem se musel celou trať učit úplně od začátku. Hledal jsem si nové body, z nichž mnohé byly jen pouhými záblesky v té okolní tmě a kterých jsem si za denního světla vůbec nevšímal. Dalším aspektem, který jsem si uvědomil, bylo úplně jiné vnímání rychlosti. Jak se věci pohybují okolo vás a vidíte je jen v kuželu svých světel, připadá vám, že je celý ten prostor okolo vás jakoby pokřivený, zdeformovaný. Po prvotním šoku jsem tomu ale postupně přivykl a postupně jsem si tu jízdu začal užívat. Byla to pro mne dodatečná dávka adrenalinu, která mé smysly přirozeně zbystřila. Bylo to úžasné. Ačkoli fyzicky není žádný rozdíl mezi jízdou ve dne a v noci, duševně máte pocit, že jedete daleko delší stint. Nyní se naopak na noční část velmi těším a jsem připravený sednout za volant, pokud bude nutné nad ránem zajet nějaký mimořádný stint.“