Prototyp auta, které později proslulo pod názvem Willys MB, přitom nebyl produktem ve své době známé továrny Willys-Overland nebo snad některé jiné velké automobily. V uspěchané soutěži na lehký průzkumný vůz, vyhlášené v létě 1940 americkou armádou, totiž k překvapení všech zvítězila malá firma American Bantam Car Company. Ta se přitom ve 30. letech nepříliš úspěšně pokoušela v Americe prorazit s malými vozy evropského střihu, vycházejícími z britského Austinu 7.
Byl to ale Bantam, kdo jako jediný dokázal splnit šibeniční termín a dokázal za dva a půl měsíce dodat automobil podle armádních požadavků. Tedy téměř. Vojáci chtěli čtyřmístný vůz o hmotnosti maximálně 590 kilogramů, který by uvezl 290 kilogramů nákladu a dokázal jet alespoň 80 kilometrů v hodině. Prototyp, zvaný Blitz Buggy, byl sice o trochu těžší a motor nedával požadovaný výkon, základní charakteristiky ale splňoval. A konkurence navíc svůj vůz dodat včas nestihla.
Nakonec se ale American Bantam Car Company ze svého vítězství příliš radovat nemohla. Malá firma se totiž dlouhodobě potácela v hospodářských potížích a vojáci v době, kdy už v Evropě zuřila válka, zkrátka chtěli spolehlivého dodavatele. Willys s Fordem tak nejen že dostali další čas na dokončení svých prototypů, ale navíc jim armáda poskytla plány automobilu, který pro Bantam vyvinul konstruktér Karl Probst. Vojáci to zdůvodnili jednoduše - auto si objednali, tak jim zkrátka patří i nákresy.
Lepší zázemí automobilek Willys-Overlord a Ford vedlo k vylepšení původní konstrukce a prototypy, které nakonec dodaly obě firmy, měly oproti původnímu Bantamu například silnější motor a také lepší poměr výkonu a hmotnosti. Vítězem soutěže na automobil pro americkou armádu se nakonec stal Willys se svým modelem MB. Drobnou "cenu útěchy" dostal i Bantam, který během roku 1941 dodal 2600 kusů vozů do Británie a Sovětského svazu (později vyráběl přívěsy za džípy).
Stranou ovšem nezůstala ani třetí zúčastněná automobilka. Ukázalo se totiž, že ani vítězný Willys nestíhá na prahu války dodávat armádě automobily požadovaným tempem, a tak se kontraktu dočkal i Ford. Během války vzniklo zhruba 637.000 Willysů MB a jejich dvojčat Fordů GPW, a výroba byla mezi oběma továrnami rozdělena zhruba v poměru 56:44. Zpočátku se oba vozy vozy mírně lišily (třeba proslavenou lisovanou masku zavedl Ford), nakonec ale prakticky nešlo poznat, odkud který džíp vyjel.
Jak přitom auto přišlo ke svému jménu není zcela jasné. Podle jedné teorie vznikl z označení GP (v angličtině čteno "dží pí"), které nesly Fordovy vozy. Další badatelé odkazují na seriál o Pepku námořníkovi, v němž vystupovala postavička Eugene the Jeep. Zvířátko neurčité rasy vynikalo obratností a schopností dostat se z každé šlamastiky, stejně jako legendární teréňák. Třetí hypotéza za zdroj považuje výraz "jeep", kterým vojáci označovali podivně vyhlížející a nevyzkoušené věci.
Ve válečných podmínkách se džíp osvědčil a generál George Marshall ho dokonce prohlásil za "největší americký příspěvek modernímu válečnictví". Ale nejen jemu, válečný džíp totiž založil novou kategorii lehkých terénních vozidel. K civilistům se džípy dostaly brzy po skončení války, zprvu jako válečné přebytky, časem se začala vyrábět i civilní verze. Značka Jeep pak prošla rukama mnoha majitelů, dnes vozy navazující na válečné předky vyrábí koncern Stellantis.
