Den, kdy Amerika plakala + VIDEO

Psal se rok 1955, deset let po válce byl americký motosport na vzestupu, závod Indianapolis 500 lákal ohromné davy a kapacita areálu musela být navyšována. V květnu 1955 přijeli diváci do Indianapolis, aby spatřili hrdinu oválu. Bill Vukovich vyhrál Indy 500 v letech 1953 a 1954, následujícího roku chtěl vítězství obhájit, všechno nasvědčovalo tomu, že se mu rekordní třetí prvenství v řadě povede. Do 57. kola držel první pozici, tu měl na Indianapolis Motor Speedway prakticky předplacenou. Ovšem 58. kolem už neprojel. Ano, smrtelné havárie nebyly v těch dobách nic neobvyklého, v podstatě bylo otázkou „kdy“, nikoliv „jestli“. Závodníci ztráceli své kolegy a kamarády jako na běžícím pásu, po pietním období se ale všichni vrátili k tomu, co milovali – závodům. Bill Vukovich vyhrál Indianapolis 500 v letech 1953 - 1954 To co následovalo po Indianapolis 500 roku 1955 se však nedalo přirovnat k žádným jiným tragickým ztrátám. Bill „Vuky“ Vukovich zaplnil titulní stránky novin na dlouhou dobu. Dodnes je na něj vzpomínáno, a to nejen pamětníky či historickými nadšenci. Ve sportu se na „kdyby“ nehraje, ale Vukovich si náčrt alternativní budoucnosti zaslouží. Nebýt havárie, mohl se zařadit mezi velikány Indianapolis, možná by překonal i čtyřnásobná prvenství A. J. Foyta, Al Unsera a Rickyho Mearse. Bill Vukovich držel do 57. kola první pozici, ale ve druhé zatáčce na něj čekaly po dráze smýkající se monoposty. Nepřehlednou situaci vyvolal Roger Ward, v plné rychlosti mu praskla náprava kola. Náraz na vnitřní stěnu ho poslal do vzduchu, kde vyrobil několik přemetů. „Ach můj Bože,“ pomyslel si Johnny Boyd, který k incidentu přijížděl. „Když jste v těch dobách viděli někoho ve vzduchu, byl to pro něj s největší pravděpodobností konec.“ Roger Ward s lehkým zraněním doklouzal až na zadní rovinku, kde zastavil uprostřed dráhy. Boyd vzpomínal, že na vnější straně bylo místo k projetí, nicméně zvolil vnitřní stranu, aby neztratil rychlost. Nebezpečný průjezd by mu vyšel, jenže vedle něj po levé straně jedoucí Al Keller si na poslední chvíli rozmyslel cestu a chtěl projet vnější stopou. Prudce dupl na brzdu, z pneumatik stoupal hustý bílý kouř, který zatarasil výhled, a zatočil doprava. Přitom vrazil do Boyda a způsobil další zmatek na dráze. Za nimi jedoucí Vukovich narazil do Boyda. „Bylo to, jako kdyby do mě najel vlak,“ vzpomínal na nešťastný incident. „Dostal jsem obrovskou ránu a další co si pomatuji je, že jsem ležen na dráze.“ Bill Vukovich před startem osudného závodu Vukovich takové štěstí neměl. Po nárazu byl katapultován do vzduchu, v kotrmelcích narazil do lávky pro pěší, poté přeskočil zídku a dopadl mimo areál okruhu. Vukovich opustil dráhu tak rychle, že si toho někteří diváci ani nevšimli. Vůz s Vukovichem v kokpitu dopadl koly vzhůru hned vedle benzínové pumpy. Dvojnásobný vítěz Indianapolis 500 byl pohřben v útrobách monopostu. Z pozdější expertízy vyplynulo, že Vukovich zahynul při nárazu do lávky, která mu částečně skalpovala hlavu. Ztráta Billa Vukoviche byla pro americké publikum tvrdnou ránou, motosport znovu ukázal svou temnou stránku. Největší tragédie však měla teprve přijít, o 14 dní se konal závod 24 hodin Le Mans při němž ztratilo život přes 80 diváků. Po této události měl motosport na kahánku, obrovská vlna nevole a protestů zapříčinila odchod automobilek a svět rychlých kol balancoval na hraně zániků. Naštěstí pravděpodobně největší hrozbu ve své historii překonal.