Se spolujezdcem Hirvonena, Lehtinenem, o jízdě v mlze: Víc koukám z auta

O: Jak těžké je číst rozpis v mlze?Jarmo Lehtinen: Opravdu to není jednoduché, protože rytmus se kompletně mění. V mlze jezdci potřebují brzdit na neobvyklých místech, takže je těžké udržet dobrý rytmus ve čtení poznámek. Potřebuji se dívat ven z auta častěji, než normálně.

O: Když je špatná viditelnost, jak to [koukání se ven z auta] pomůže?JL: Když je hezky, tak jen čtu rozpis, nepotřebuji se koukat ven z auta, protože znám rytmus a zatáčky i brždění cítím. Když je ale mlha, jezdci brzí na neobvyklých místech, třeba na rovinkách. To mě mate, protože já pak nevím, jestli už rovinka skončila nebo jsme teprve v půlce. Nemohu se spolehnout na normální smysly, musím koukat ven, kde jsme.

O: Takže je to těžší na rovinkách než v zatáčkách?JL: Ano, dlouhé rovinky jsou horší. Když je trať zatáčkovitá, tak to není tak špatné. Rychlosti [v takových pasážích] nejsou moc vysoké, a tak se lépe udržuje rytmus. Ale na dlouhých rovinkách jen těžko odhaduji, kde jsme.

Hirvonen dokáže obvykle v mlze zajíždět skvělé časy

O: Je zde něco, co by vaši práci ulehčilo?JL: Občas do rozpisu zanesem speciální body, které usnadňují orientaci - zvláštní stromy, velké kameny nebo domy. Vezmem nějaký objekt a použijeme ho jako brzdný bod nebo jako ukazatel začátku zatáčky. Rozpis pak může znít: 'Pravá střední od kamenu'. Jezdec pak jednoduše ví, že má začít zatáčet od kamene.

O: Dá se jednoduše říct, kdy je jezdec v mlze nervózní?JL: Já cítím rozdíl okamžitě. Jezdec řekne, že rozpis byl v pořádku a dobře nahlášený, ale z auta nemá dobrý pocit. Já to cítím hned, zvláště když už to dělám tak dlouho pořád se stejnou osobou, s Mikkem.