Mise du Valais splněna, i když dala zabrat…

Jak si rozvrhnout síly na rychlostní zkoušku s délkou okolo třiceti kilometrů? Jak pošetřit brzdy, aby v dlouhých sjezdech neodmítaly poslušnost? A jak si napsat rozpis v terénu, kde každá zatáčka vypadá podobně? I s těmito úkoly se posádka MRS Racing Teamu musela na Rally du Valais vypořádat. „Zahraniční start jsme kvůli náročné domácí sezoně chtěli zařadit až na konec roku, a jelikož se mělo jednat o moji první zahraniční zkušenost, preferovali jsme soutěž na asfaltu. Švýcarsko se mi navíc vždy velice líbilo, a tak jsem byl nesmírně rád, že se tento start podařilo zrealizovat. Účel by jasný - nikdo na nás netlačil s nějakým výsledkem, hlavní bylo najet co nejvíce kilometrů a nasbírat zkušenosti,“ prozradil pozadí startu na Rally du Valais Jan Lunga.  

Už seznamovací jízdy s tratí posádku ubezpečily, že tentokrát musí ambice na solidní výsledek odložit stranou. Rychlostní zkoušky v okolí centra soutěže byly skutečně nádherné, nedaly se však srovnat s žádným závodem, který Honza s Ondrou dosud absolvovali. „Ačkoli se to nezdá, každá zatáčka je jiná a ve většině případů se jede za skálu, kam nejde vidět. Co se týče napsání rozpisu takové soutěže, je to opravdu naprosto jiné než v Česku a také místní asfalty jsou velmi kluzké,“ zhodnotil postřehy z tréninku Honza. Ondra jeho slova doplnil: „Rozpis napsat na dva průjezdy zvládáme a při dodatečné kontrole přes onboard kameru jsme žádné nedostatky neodhalili. Příjemné bylo, že oba dny bylo možné trénovat všechny RZ, takže na jednotlivých zkouškách nebyl velký provoz a měli jsme na psaní klid. Na druhou stranu jsme museli trochu spěchat, protože cca od 17:30 hodin už v údolí začala být tma a až na jednu RZ jsme za tmy nic jet neměli, tak jsme chtěli všechny průjezdy absolvovat za světla. Jinak jsme si "seznamovačky" ale skvěle užili, často jsme zastavovali, vystupovali z auta a rozhlíželi jsme se po panoramatech, která údolí nabízelo.“

Den D nastal ve čtvrtek, kdy na účastníky Rally du Valais čekala úvodní, zdánlivě „rozehřívací“ etapa. Na třech „erzetách“ s délkou mezi osmi a dvakrát dvanácti kilometry si Honza s Ondrou poprvé na ostro vyzkoušeli, jak jsou se svým Renaultem Clio R3 na švýcarský závod připraveni. O tom, že na nevyzpytatelných horských silničkách nešlo podcenit žádný kilometr, svědčí Honzova slova z cíle etapy. „Na první „erzetě“ jsme zvolili vlažnější tempo, abychom si zkusili, jak nám sedí rozpis a jestli se na něj můžu spolehnout. Na druhé RZ už jsme chtěli trochu zrychlit, ale byla na ní velmi hustá mlha - můžu říct, že v takové jsem ještě nejel. Přesto jsme zajeli sedmý čas ve třídě, který nás mile překvapil. Na poslední čtvrteční RZ už jsme museli nasadit rampu, neboť se jelo za úplné tmy. Tma nám jako vždy sedla a zajeli jsme zase sedmý čas, navíc jako první ,,nešvýcaři“, a tak jsme byli spokojeni. Nevyzpytatelné podmínky, ve kterých jsme závodili, nám však potvrdily, že o „rozehřívací“ etapě opravdu nemohla být řeč.“

Průběžná 41. pozice absolutně nebyla pro posádku, startující s číslem 55, rozhodně špatným vysvědčením. Do páteční etapy však Honza s Ondrou bohužel vstoupili levou nohou. Na prvním ranním testu stačili ujet sotva pět set metrů, než prorazili pneumatiku. Na čtrnáctikilometrovém úseku neměli na výběr – proraženou pneumatiku bylo nutné co nejdříve vyměnit. „Než jsme našli vhodné místo a kolo v kopci vyměnili, ztratili jsme pět minut. Na jednu stranu jsme z toho byli smutní, ale na druhou stranu jsme věděli, že jedeme hlavně, abychom sbírali zkušenosti. Páteční etapa nás navíc utvrdila v tom, že na místních tratích se bez špionů závodí opravdu těžko. Podmínky byly nevyzpytatelné - střídaní suchého a mokrého asfaltu se dalo jen těžko předvídat, a tak jsme první průjezdy, jak se říká ,,čuchali“ do zatáček a čekali, co nás čeká za rohem. Druhé průjezdy už byly lepší, ale zase jsme čekali patnáct minut na startu kvůli havárii posádky před námi. Štěstí nám v pátek tedy moc nepřálo, ale byli jsme velmi rádi, že jsme auto dovezli do cíle etapy, kterou musím zpětně díky podmínkám, které ji provázely, hodnotit jako nejnáročnější. Co se týče zkušeností, dala nám jich určitě nejvíce,“ tvrdí dnes už s lehkým odstupem Honza Lunga.

Nejlepším výsledkem druhého dne byl pro posádku MRS Racing Teamu 37. čas z osmého testu, který současně znamenal deváté místo ve třídě RC3. Podpořeni tímto výsledkem, dosaženým v konkurenci téměř dvou desítek vyrovnaných vozů kategorie R3 a speciálů S1600, vstoupila posádka do závěrečné, sobotní etapy. A jak se postupně ukázalo, právě ta byla pro Jana Lungu s Ondřejem Koubkem nakonec nejpovedenější. „Sobotní etapu bych určitě označil za nejnáročnější, co se tratí týče. Podmínky byly ale lépe předvídatelné, což pro nás znamenalo výhodu. Velkou výzvou pro nás měla být nejdelší zkouška soutěže, 33kilometrová RZ Les Cols. Několikrát se na ní prostřídala šotolina s asfaltem různé kvality. Také jsme byli zvědaví, jak budou brzdy zvládat závěrečný 10kilometrový sjezd do cíle. V této etapě už jsme se trochu rozjeli a dokázali zajíždět dobré časy. S jízdou už jsme byli spokojeni, v rozletu nás však přibrzdily problémy, které jsme jen těžko mohli ovlivnit.“

Hlavní úkol švýcarského výletu tedy byl splněn – týmový renault bez škrábnutí projel cílovou rampou. Co však Honza myslel výše zmíněnými problémy? Do událostí závěrečné etapy nás zasvětil muž na pravém sedadle, který má administrativní záležitosti vždy v malíku - „mitfára“ Ondra Koubek. „V poslední etapě jsme kvůli pátečnímu defektu pneumatiky startovali hodně vzadu a před námi na trať vyjížděla posádka mnohem slabšího vozu, kterou jsme na první RZ sobotní etapy porazili o 40 sekund. Bylo tedy jasné, že na 33kilometrovém úseku ji dojedeme. To bylo jasné i oné posádce, a tak za námi přišla a dohodli jsme se, že oba nahlásíme na startu, že bychom mezi nás chtěli další minutu, abychom se nedojeli. I přesto našemu požadavku nebylo vyhověno. To by byl ale ten menší problém. Větší problém nastal, když nás zhruba ve dvou třetinách „erzety“ zastavovali (nikoli zpomalovali) diváci před ostrou pravou zatáčkou, kde byly patrné stopy intenzivního brzdění končící ve svodidlech. Svodidla byla silně poničená a před nimi ležel nárazník auta jedoucího před námi. Naší první myšlenkou bylo, že auto nedobrzdilo, prorazilo svodidla a spadlo ze srázu do lesa, takže jsme zastavili, vyběhli z auta a chtěli jim pomoci. Auto jsme však nenašli a po chvilce přiběhli diváci a řekli nám, že auto jen narazilo do svodidel, ale zůstalo na silnici a pokračovalo dále, takže jsme nastoupili, dojeli do cíle a ve stopce požádali o náhradní čas. Odhadem jsme tam ztratili dvě minuty. Totéž jsem učinil i prostřednictvím činovníka pro styk se soutěžícími a nabídl jsem mu záběr z onboard kamery v autě. Odmítl to s tím, že stačí podívat se na GPS. V následujícím servisu jsem dostal zprávu, že nám čas změní poté, co projedeme další průjezd onou RZ (zkrácený o 8 km) a podle dosaženého času nám čas upraví. Na poslední RZ jsme zajeli čas 30 vteřin za prvním jezdcem ve třídě (na 25 km). Čas z prvního průjezdu nám byl vylepšen o 20 vteřin, takže jsme na 33 km ztratili 2:30 minuty na prvního jezdce ve třídě. To mi opravdu nepřijde adekvátní. S následnou stížností jsem samozřejmě neuspěl. Myslím, že je ze strany pořadatelů dost nebezpečné takovým způsobem demotivovat posádky, aby chtěly pomoci jiné posádce. Ano, nakonec to bylo zbytečné, ale proč to riskovat? Jako další velký problém vidím velkou neochotu pořadatelů mluvit anglicky. Údajně všichni umí a rozumí angličtině, ale z důvodů národní hrdosti ji nechtějí používat. To jsem si ověřil, když jsem jim řekl něco anglicky a oni tomu porozuměli a odpověděli mi francouzsky. Myslím, že na mezinárodních závodech by mělo být možné se anglicky domluvit s každým. Občas bylo dost nepříjemně absolutně nerozumět tomu, co mi například říká časoměřič na startu RZ,“ zmínil odvrácenou tvář švýcarské „Evropy“ Ondra Koubek.

Ani nezaviněná dvouminutová ztráta však nemůže zanechat skvrny na dvojici skvělých čtvrtých časů ve třídě, kterých Honza s Ondrou v závěrečné etapě dosáhli. V konečných výsledcích jim patřilo 36. místo absolutně a dvanáctá pozice mezi RC-trojkami. „I když jsme na tomto závodě zažili několik negativních situací, určitě převažují pozitivní zážitky. Úkol byl splněn a my dojeli až do cíle, navíc jako jediná česká posádka. Můžu říct, že na krásnějších tratích jsem doposud nejel. Na 230 „ostrých“ kilometrech nebyl ani jeden retardér, na co nejsme opravdu zvyklí. Zkušeností jsme nasbírali opravdu mnoho a progres byl také znatelný. Hlavně si odvážíme nezapomenutelný zážitek. Chtěl bych poděkovat všem, kteří nám umožnili start na tomto krásném závodě, a také celému týmu a skvělým novým mechanikům, kteří fungovali na 110 %. Velký dík patří v neposlední řadě i majiteli týmu panu Mojmíru Juříčkovi. Doufám, že se nám v budoucnu podaří zajistit častější starty na podobných zahraničních závodech,“ hodnotí soutěž Honza.

Sezona 2015 však pro tým MRS Racing ještě nekončí - v sobotu 5. prosince se představí na Mikuláš rally Slušovice. Překvapením pro řadu fanoušků bude skutečnost, že neusednou do svého dosavadního Clia R3, které je nyní na prodej. V týmovém zázemí se už intenzivně rokuje o sezoně 2016, přičemž výběr vozového parku částečně naznačí právě Mikuláš rally a také Pražský rallysprint.