Ove Andersson

Dnes již velmi známý Švéd zajímající se o rychlé vozy započal své závodní aktivity v rally. Jeho první start proběhl s vozem Saab v zámořské sérii Acropolis v roce 1964. Koncem šedesátých let ho lákaly  vozy Ford a Lancia, ale už tehdy hrály důležitou roli při výběru jezdců peníze. Ove dostal u Lancie příležitost startovat ve třech závodech světového mistrovství a třikrát dojel třetí. Angažmá bylo stvrzeno a o rok později dojel druhý v Monte Carlu a vyhrál ve Španělsku.

V roce 1968 však přestoupil k Fordu, další velké úspěchy sklízel až za volantem vynikajícího Renaultu Alpina. Sezonu 1971 zahájil vítězstvím v Monte Carlu, přidal triumf v San Remu, Řecku a Rakousku! O rok později usedl do stejného vozu s Jeanem Todtem, budoucím šéfem Scuderia Ferrari.

Ove Anderssona tou dobou kontaktovala Toyota a započala se éra, která skončila až jeho předčasným úmrtím. Švéd totiž velmi miloval nejen závody, ale především závodní techniku a ve svém novém týmu Andersson Motorsport začal v roce 1972 připravovat Toyoty Corolly.

Nastartovaná spolupráce s Toyotou se však nerozvíjela nijak dramaticky a až po dalším přemlouvání a lichocení nakonec přesvědčil vedení natolik, aby souhlasilo se vznikem týmu Toyota Europe o tři roky později. Typ Corolla T20 a  následující T27 se začal prosazovat a prvního vítězství dosáhl Hannu Mikkola ve finské rally v roce 1975.

Od Corolly k famózní Celice ale byla ještě velmi dlouhá cesta. Andersson tou dobou nejen vedl tým, ale sám aktivně závodil. Paradoxní je, že i za jiné týmy. S Peugeotem 504 zvítězil v Safari Rallye, ve které porazil vozy svého vlastního týmu!

Do roku 1980 si Ove uvědomil skutečnost, že řízení týmu i závodění není z dlouhodobého hlediska tím pravým řešením a zaměřil svoji pozornost jen na tým. Výsledky se dostavily a Juha Kankkunen s Bjornem Waldegaardem začali sbírat vítězství pravidelněji.

Avšak skutečný průlom přišel až s modelem Celica 4WD se kterým vyhrál Carlos Sainz v roce 1990 titul šampiona. Auto dopomohlo k dalším třem titulům Sainze, Kankkunena a Auriola v období 1992 -1994. V roce 1993 koupila Toyota stáj a začlenila ho do svého portfólia s tím, že Ove stanul v čele Toyota Motorsport. Sezony 1993 a 1994 byly navíc ještě ozdobeny ziskem titulu v hodnocení značek. Následoval však pád. Toyota byla přistižena ve Španělsku s omezovačem turbodmychadla, jenž nebyl v souladu s platnými předpisy. Stáj byla na rok vyloučena ze šampionátu a po návratu se jí už nadvládu získat zpět nepodařilo.

Japonci zaměřili svoji pozornost jinam a Ove Andersson se přestěhoval z terénu na okruhy. Toyota si stanovila nový cíl, vyhrát dvacetičtyřhodinový závod v Le Mans. V roce 1998 byl vůz s osmiválcovým motorem o objemu 3,6l a dvěma turby pro nejvyšší třídu GT1 připraven. Přestože byl nejrychlejší, při obou startech pro technické problémy prohrál.

Toyota snahu ukončila oznámením, že se rozhodla vstoupit do světa formule 1 a roku 2002 se tak pod vedením Anderssona i stalo. Stáj se rozhodla napodobit Ferrari a zatímco ostatní automobilky postupně kupovaly soukromé týmy, Toyota připravovala od samého počátku jak šasi, tak motor. Připravené sousto však bylo příliš velké a Ove Andersson po dohodě s vedením na konci roku 2003 odešel do zaslouženého důchodu, aby se věnoval svým zálibám a koníčkům. Nadále však zůstal ve spojení s týmem F1 a působil jako konzultant.

Na konci loňského roku se přestěhoval z Německa do Jižní Afriky za lepším klimatem. Během svého nabitého života se stačil třikrát oženit. V případě prvního z dvojice synů nepadlo jablko daleko od stromu, neboť pracuje ve stáji RenaultF1.

Ove Andersson zemřel při tragické nehodě, když startoval v rally historiků. Motoristický svět přišel nešťastnou shodou okolností předčasně o jednoho z úspěšných manažerů, kteří se dokázali prosadit do čelních pozic ve vícero odvětvích automobilového sportu...