LE MANS: Okénko do historie aneb Kdo za to vlastně může?

Na začátku minulého století se ve Svépravicích, malé obci asi 10 km od východního okraje Prahy narodil Pavel Gros. Od malička jej to táhlo ke strojům, k motorům, k motocyklům a později i k automobilům. A tak, když v roce 1920 vyšel ze školy, vyjednala mu maminka, že půjde do učení v autodílně jejího bratra pana Mařatky v Hloubětíně. Alfréd Mařatka měl toho času malou zámečnickou dílnu, ve které se svým synem a ještě jedním učedníkem opravovali auta, motocykly, kola, zemědělské stroje, nářadí a vůbec kde co. A do této dílny nastoupil i šikovný Pavel Gros.

Tehdejší automobily nebyly zdaleka na takové technické úrovni, jako dnes, kdy je servisní interval nastavený až do takové míry, že se se svým mechanikem můžete vídat i klidně jedenkrát za dva roky. Ale v počátcích rozvoje motorismu tomu zdaleka tak nebylo. Každý, kdo vlastnil a provozoval automobil, se musel o drobnou údržbu svého stroje starat téměř nepřetržitě. A pokud se v konstrukci strojů neorientoval, byl častým hostem podobných dílen, jako byla i tato hloubětínská. Však se jistě někteří z nás ještě pamatují na nastavování předstihu, seřizování ventilové vůle, mazání čepů řízení. Technický pokrok budiž pochválen.

Ale vraťme se zpátky do Hloubětína. Pavel byl velmi šikovný chlapec, který měl pro strojařinu buňky a v autech a motorech se brzy znamenitě vyznal. Nebyl ale jen dobrý mechanik, brzy získal i řidičský cit, jako měl málokdo. Jeho strýc byl s Pavlem nadmíru spokojený a nebál se mu svěřovat ani samostatnou práci. V pátek po Velikonočních svátcích se na prahu Mařatkovy dílny objevil pan Charles Faroux, světoznámý francouzský dobrodruh, motoristický nadšenec a novinář, který tou dobou projížděl Prahou v na tehdejší dobu velmi luxusním a výkonném šestiválci Pierce Arrow. Mohutná limuzína budila svými rozměry, reflektory zapuštěnými v blatnících a masivními nárazníky zaslouženou pozornost všude, kde se s ní Faroux objevil. Tentokrát ale Francouz o žádnou popularitu moc nestál. Tou dobou byl totiž zhruba ve dvou třetinách své okružní cesty po Evropě, po které si za určitých předem dohodnutých podmínek bude moci velmi výhodně odkoupit automobil, ve kterém tuto jízdu absolvuje. Trasa, která vedla z Paříže přes Alpy, Balkán, Ukrajinu, Polsko, Čechy, Německo a Benelux zase zpátky do Paříže, měřila 10000 km. Z cesty měl Faroux psát reportáže o tom, jak jeho spolehlivý vůz bez jakýchkoli problémů překonává veškeré nástrahy trasy a pokud do měsíce dojede zpátky do Paříže, bude si moci předmětný vůz odkoupit za symbolický jeden frank.

V pátek 1. dubna 1921 však stál Farouxův trucující vůz v hloubětínské dílně a Pavel se hned ochotně pustil do hledání závady. Jezdec i mechanik se domlouvali německy a tak se mladý šikula dozvěděl, že motor má nepravidelný chod a občas škube. Podezření nejprve padlo na svíčky, ale po jejich výměně porucha přetrvávala a tak se Pavel pustil do čištění obou karburátorů. Ani to však nevedlo k odstranění závady a tak postupně došlo na čištění přívodu paliva, seřízení ventilů a vyčištění sání. Nic, záhadná porucha přetrvávala dál. Pomalu se již začínalo stmívat, když se Pavel rozhodl, že vůz zkusí ještě projet a pokusí se vypozorovat možnou příčinu za provozu na silnici. Nastartoval a pomalu se vydal poděbradskou silnicí z Hloubětína východním směrem k Horním Počernicím. Při cestě si všiml, že se ručička palivoměru lehce pohupuje nad nulou a lekl se, aby závada snad nespočívala jen v malé zásobě paliva. Od Farouxe dostal malou zálohu. Proto na Chvalech u materialisty Vaňka načerpal benzín a vyrazil na zkušební jízdu. Protože však od snídaně nic nejedl, namířil si to nejprve domů do Svépravic. Vzal to vpravo úvozem okolo školy a po polní cestě okolo Chvalky, když v tom se mu zdálo, že motor znovu začal škubat. Několikrát přidal a zase ubral plyn, ale motor reagoval zcela normálně a vůz jel plynule dál. Avšak při velmi pomalém sešlapávání plynového pedálu se Pavlovi zdálo, že vůz s sebou v určitém okamžiku škubl. Hned ho napadlo, že se závada s největší pravděpodobností skrývá v přidřeném táhle ovládajícím škrtící klapky karburátorů a tak prudce přišlápl plynový pedál. Silný vůz vyrazil kupředu, ale když Pavel znovu ubral, tak vůz nijak nereagoval.  Plynový pedál se zasekl u podlahy a těžký automobil začínal nabírat rychlost. Brzdit moc nepomáhalo, protože výkonný šestiválec si se slabými brzdami hravě poradil a tak Pavla napadlo vyšlápnout spojku. Motor se v tu chvíli doslova rozeřval, čehož se jezdec zalekl a tak spojku zase opatrně pustil do záběru a splašený vůz uháněl dál. Poslední možností bylo vytáhnutí klíčku ze zapalování, ale v okamžiku, kdy Pavel sevřel klíček mezi prsty, vůz poskočil přes kámen a půlka ulomeného klíčku zůstala nešťastníkovi v ruce. Téměř neovladatelný automobil se řítil úvozem dál.

Cesta se u rybníčku začala zvedat ke Xaverovu a to vůz mírně zpomalilo. Ne úplně, ale přece jen natolik, aby Pavel mohl trhnout volantem a nasměrovat rozjetý automobil na obecní louku vedle Svépravického rybníka. Sotva se ocitl na trávě mimo kamenitou cestu, začal kroužit s neovladatelným vozem po louce a snažil se odhadnout, jak dlouho bude trvat, než vůz spotřebuje veškerý benzín a konečně se zastaví. Nejprve zkoušel počítat okruhy, ale u přibližně čtyřicátého kola se Pavlovi začala točit hlava a tak se jen křečovitě držel volantu a snažil se držet splašený vůz ve stále stejné stopě. Kužely reflektorů poskakovaly ve tmě pořád dokola po uježděné trávě, až úplně ztratil pojem o čase. Kolem půl šesté ráno, když začalo svítat, začal vůz škubat a po chvíli se konečně nadobro zastavil. Vyčerpaný řidič se svalil vedle vozu do trávy mokré ranní rosou a zhluboka dýchal. Všechno kolem se točilo a trvalo několik minut, než byl znovu schopný se postavit na vlastních nohou na pevnou zem.

Po chvíli, když se Pavel trochu vzpamatoval, začal přemýšlet, co dál. Jak dostane těžký nepojízdný automobil zpátky do Hloubětína? Rozběhl se k hořejšímu statku, kde zabušil na vrata s prosbou o pomoc. Než pacholci zapřáhli koně, vypil hrnek kafe a posilněný se posadil zpátky za volant již zkrotlého stroje a za pomoci dvou silných valachů a v doprovodu pacholka se mu konečně podařilo dostat vůz zpátky ze svépravické louky až do hloubětínské dílny. Tam se nejprve samozřejmě strhl velký poprask, který vystřídalo divení a vysvětlování a nakonec se všichni rychle pustili do jednoduché opravy plynových táhel. Horší to bylo se zlomeným klíčkem, protože nemohli takto narychlo sehnat ekvivalentní náhradu. Nakonec to vyřešili výměnou celého zámku spínací skřínky a vůz mohl vyrazit s jednodenním zpožděním za dalšími kilometry. Faroux později ze zlomeného klíčku udělal perličku svých reportáží, když napsal něco v tom smyslu, že dokonalý vůz vydržel ujet tisíce mil po cestách i necestách starého kontinentu a jedinou zásadní závadu zavinil nešikovný mechanik, když zlomil klíček zapalování.

Charles Faroux byl sportovně založený, o čemž mimochodem svědčí i výše uvedený příběh, a tak se dal do počítání. V nádrži bylo v době, kdy se Pavlovi zasekl plynový pedál, přibližně 40 l benzínu a spotřeba silného vozu se po celou cestu pohybovala okolo 30 litrů paliva na 100 km. Faroux dále odhadl, že vůz kroužil po louce přibližně 7 hodin, za které objel louku přibližně 1000 krát. Jedno kolo mělo průměr asi 40 m, takže ujetá vzdálenost činila přibližně 110 km při průměrné rychlosti okolo 15 km/h. Neuvěřitelné!!! Motoristický novinář a dobrodruh Charles Faroux v tu chvíli začal přemýšlet, jak by se tento zajisté výjimečný výkon dal využít. Protože se však na své cestě již tak dost zdržel a v Německu na něj čekalo několik důležitých schůzek, vyplatil Mařatkovi tučnou odměnu a nabídl Grosovi, aby zbytek cesty absolvovali společně. Šikovný a obětavý mechanik se může hodit. Ten se samozřejmě dlouho nerozmýšlel a tuto svou životní nabídku okamžitě přijal. Zbytek okružní cesty po Evropě se již odbyl bez nenadálých příhod a dvojice šťastně dorazila do Paříže.

Zde se Charles Faroux záhy sešel s předsedou francouzského autoklubu Henri Durandem a obchodníkem s automobily Emilem Coquillem a při vyprávění samozřejmě došlo i na příhodu, která se odehrála v Praze. Brzy se všichni tři shodli na tom, že je tento příběh velmi inspirativní a na jeho základech se započaly rodit plány na do té doby neobvyklý závod, jehož hlavní ideou bude vytrvalost. A tak se zrodil vytrvalostní závod automobilů na 24 hodin. To tu ještě nebylo - světová senzace!!! Automobily budou kroužit po stále stejné trati a vítězem se stane ten, kdo po 24 hodinách objede předepsanou trať nejvíce krát. Durand, jakožto předseda autoklubu se zasadil o to, že se tento závod pojede v okolí městečka Le Mans, kde bydlel, Coquill závod zaštítil svou firmou, resp. podpořil závod vložením potřebného kapitálu a Faroux se postaral o organizační a propagační stránku.

První ročník slavného závodu se jel 26. - 27. května 1923, tedy asi dva roky po té, co nešťastný Pavel Gros kroužil po svépravické obecní louce v neovladatelném voze.  Na start se postavilo 33 vozů a již tehdy, s největší pravděpodobností právě s ohledem na Grosův vyčerpávající výkon, bylo v regulích závodu uvedeno, že za volanty do závodu přihlášených vozů se musí střídat dva řidiči a to nejpozději po 6 hodinách jízdy.

A zbytek příběhu Le Mans už jistě všichni znáte. Vždyť v letošním roce se na slavné závodní trati odehraje již jeho 85. ročník, ale výzva zůstává stále stejná. Právě neopakovatelná atmosféra a kouzlo této okruhové legendy láká mnoho jezdců k návratu na závodní dráhu. Důkazem budiž např. letošní přihláška Rubense Barrichella, který se bude ve voze střídat se 60 letým Janem Lammersem. Pro něj bude letošní start ve slavné čtyřiadvacetihodinovce již 23 v pořadí. S největší pravděpodobností ale ani Jan Lammers, ani Rubens Barrichello, ani nikdo jiný netuší, že základ tohoto proslulého závodu a vytrvalostního okruhového závodění obecně, položil 1. dubna roku 1921 mladý šikovný mechanik z Čech.