Historie jednoho z nejslavnějších vozů se začala psát okru 1954, kdy komunistické vedení rozhodlo o výrobě malého, levného vozu. Již o tři roky později, sedmého listopadu 1957 při výročí Velké říjnové socialistické revoluce, sjely z pásů první kusy budoucí legendy. Šlo o dnes již v podstatě zapomenutý Trabant 500. I ten měl svého předchůdce, šlo o Trabant P70, který se začal vyrábět v roce 1955 ve znárodněné továrně Horst.
Kulatý Trabant 500 měl poměrně krátký život, v roce 1962 byl vystřídán inovovaným modelem 600, ale inovace byly v tomto případě jen minimálního rázu, lehce byl posílen motor. Stále šlo o kulatý vůz. Ten všem známý Trabant 601 se ukázal teprve o dva roky později.
Technicky se nezměnilo mnoho, hranatá karoserie se ale stala symbolem socialistického designu na příští desetiletí. Nedostatek železa v socialistickém bloku vyřešili konstruktéři použitím lepeného pryskyřičného materiálu vyztuženého vlákny odpadové bavlny - Duroplastu. I díky němu se stal Trabant takovou legendou. Z kovu byl vyroben jen vnitřní rám, který vůz nesl. Jeho neslavná antikorozní ochrana vedla ke značnému opotřebení a neudržované Trabanty se při tažení nebo na velkých nerovnostech občas i zlomily.
Komplikovaná konstrukce s využitím Duroplastu vedla k permanentní nedostatkovosti trabantů. Výroba duroplastových dílů byla výrazně složitější než v případě kovových, každý díl bylo nutné několik minut lisovat za vysoké teploty a poté nechat několik hodin vychládat. Počet lisů byl však omezený a proto právě ony limitovaly výrobu. Limitace výroby nakonec ústila v předlouhé čekací lhůty, v NDR se na nového Trabanta mohlo čekat i přes deset let.
Duroplast se stal také prokletím Trabantu. Jeho podoba byla až do konce výroby v podstatě nezměněná a mohl za to opět právě materiál. Jak již bylo naznačeno v minulém odstavci, výroba duroplastových dílů je poměrně náročná a bylo vypočítáno, že rentabilní bude jen při výrobě do asi 80 tisíc vozů ročně. Tato hodnota byla soustavně překračována, nakonec, vyrobeno bylo 3,7 milionu Trabantů, což dělá průměrně 110 tisíc vozů ročně. Právě prodělečnost výroby byla jedním z důvodů, proč Trabant nebyl nikdy pořádně inovován - nebyly peníze.
Není možné se nezmínit také o motoru. Namodralý dým dvoutaktního dvouválce každý dobře znal. Motor vycházel z předválečné konstrukce automobilky DKW, měl objem motoru 0,6 litru a dával výkon 23 koní. Neměl vlastní olejový vstřik, mazadlo se tak muselo přidávat přímo do nádrže, právě ono přitom bylo jedním z hlavních důvodů kouřivosti auta.
Trabant ukončil výrobu v roce 1991, přesně 30. dubna. Nepomohlo mu ani nasazení inovované verze s motorem od Volkswagenu, který byl právě podle ní označen jako Trabant 1.1. Měl lehce inovovaný design a několik dříve duroplastových dílů bylo nově vyrobeno z kovu, například kapota. Palivová nádrž byla přesunuta z nepříliš bezpečného umístění u motoru dozadu.
K záchraně značky to nestačilo, beznadějně zastaralý vůz skončil velmi brzy po pádu socialistického bloku. Jeho původní továrna připadla Volkswagenu, který v ní vyrábí dodnes.
